Ještě historicky nedávno bylo běžné, že babky na venkově chodily se srpem a kárkou denně vyžínat meze. To pak byli macatí králíci! Dnes to nikoho ani nenapadne. Kdo chce králičí maso, koupí si ho v obchodě. Často zoufalce dovezeného z Číny: vyschlého a tmavě hnědé barvy.

Pro mošt do supermarketu

Během pár uplynulých desetiletí došlo k nenápadné „nesametové“ revoluci. Ve jménu lenosti a světáctví jsme rezignovali na drobné zdroje potravin. Ještě v 70. letech minulého století obecní rozhlas vyhlašoval konec žní v Dolním Papšíkově u Havlíčkova Brodu. To byl – jako už déle než sto let (tehdy se samozřejmě vybubnovávalo) – očekávaný signál pro místní obyvatele: vzhůru na pole sesbírat zbývající klásky. Dětské ručky jen kmitaly, do stodol putovaly pytle plné zimní stravy pro slepice a králíky.

Moudré hospodyňky také mívaly od „cesťáků“ koupené a tabulkami označené stromy u silnic: hrušky, jablka, ořechy. Za pár šestáků se rodina zásobila ovocem (olovo tehdy ještě nikdo neřešil). Kdejaká plocha trávy byla pečlivě sekaná a její produkce buď zkrmena přímo, nebo usušená jako seno na zimu. Kozy a králíci se ještě po válce chovali i na předměstských dvorečcích.

Kdepak by tehdy někoho napadlo, že jednou budeme v odborných obchodech pro okrasné králíky draze nakupovat speciální sena podestýlková a krmná! Byl to tehdy divný svět? Z hlediska dnešních konzumentů ano. Pohodlnost a bombastické reklamy soudobé našince odnaučily starat se samy o sebe. Nač dělat mošty z padaných jablek, když se hotové prodávají na každém rohu?

Trávník snů (nebo noční můra?)

Takový je prostě svět, nemá smysl nad ním staromilsky lkát. Stálo by ale za to spočítat, o kolik svým odporem vůči trávě (když už ne dalším plodinám) vlastně přicházíme. Zatím to nikdo neudělal. Experti se hrozí čísel, ke kterým by došli.

Dlouhá tisíciletí měla tráva, produkt sluneční energie, své pevné místo v koloběhu přírody,“ vysvětluje biolog Jan Mareš. „Byla podobně důležitá jako voda a sluneční světlo. Její energie bývala důsledně zkrmena, přeměnila se do zvířecí svaloviny, tu zase pozřel člověk a dostal z ní sílu. No prostě všechno fungovalo jako na drátkách. A teď je s tím konec.“

To je fakt. Také proto v roklinách a na krajích lesa narážíte na shnilé hromady posekané trávy, která se nedočkala svého odvěkého využití. Nedůstojně ji tam po večerech vyvážejí majitelé venkovských stavení na vrzajících kolečkách. Nebo na podzim vídáte sloupy dýmu, což je jasné znamení zakázaného pálení suché trávy. Ani jedno není dobrá zpráva.

Experti se shodují, že jde o dost bizarní záležitost. Na jedné straně usilovně ničíme energii, již nám slunce zdarma posílá – trávu. Na druhé straně si za cenu obrovských nákladů pracně pořizujeme energii (ropu, elektřinu) a stroje, které „nutně“ potřebujeme k likvidaci té trávy. Jak obrovské úsilí jejímu potírání věnujeme! Kolik hodin trávíme za vrčící sekačkou, kterou otravujeme okolí široko daleko! S vidinou golfového trávníku se půl dne potíme a místo čistého vzduchu inhalujeme výfukové plyny. To se z nás opravdu najednou stali milovníci dokonale manikúrované krajiny, kvůli níž nelitujeme obětovat spoustu času a peněz?

Ti mladí zase blbnou

Na venkově se ale znovu objevují mladí lidé, kteří chovají králíky a ovce, sekají pro ně trávu kosou a jsou při tom šťastní. Ani jim nevadí, že slouží jako zábavné téma pro řeči místních strejdů, když se po víkendovém nákupu ve vzdáleném supermarketu sejdou v hospodě u piva. Jsou tihle mladí lidé „vlaštovky nového světa“, nebo jen výjimka potvrzující pravidlo?

V každém systému se najdou černé ovce,“ usmívá se psycholog Jaromír Laurin. „Ty naše se vzepřely masovému diktátu konzumu. Kdyby jejich prarodiče vstali z hrobu, pochválili by je. Jejich rodiče ale zpravidla nechápou, co se děje. Raději si přistřihují své túje a brousí nože sekaček. Nechali si vsugerovat, že zahrádka je reprezentativní okrasná záležitost, nikoli věc ke každodennímu užitku.“

Asi to nebyla těžká práce. Pomohly tomu upachtěná touha napodobit „pány“, kteří si něco takového mohli dovolit, a reklamní kanonáda všemožných velkoobchodů: dodají vše od semene po kombajn. A ještě přidají pestrý časopis s obrázky, jak má takový „jalový ráj“ správně vypadat. Je hloupé, že s velkým úsilím a za velkých nákladů ničíme trávu na louce, na níž pak grilujeme bifteky z Argentiny, vzniklé spasením tamní trávy. Mají vaše děti doma zakrslého králíka či jinou malou potvoru vyžadující seno? A napadlo vás usušit si ho z vaší zahrádky, nebo pravidelně běháte do zverimexu pro předražené seno bůhvíodkud?

Žádný výzkumný ústav se zatím nevěnoval otázce, kolik tisíců (?) tun trávy každoročně mizí z přirozeného koloběhu živin naší země. Podle odhadů je to ale dost slušná ekologická katastrofa. (Brutálně upřímní vědci navíc špitnou, že co do ničení přírodních látek se spalování trávy dá do jisté míry přirovnat ke kremaci lidí. Také ti by měli raději – v duchu odvěkých koloběhů – skončit v zemi.)

Spřátelme se s trávou

Revolučním krokem na našem venkově by bylo, kdyby se jeho obyvatelé (od starousedlíků po chalupáře) opět s trávou skamarádili. Jde totiž o skvělého sluhu a „přítele“. Leckde už to zkoušejí. V Hlučíně například lidem zdarma rozdali kompostéry, aby nemuseli platit za uložení své posekané trávy v kompostárně. V Bělé nad Radbuzou se zase lidé přímo domluvili, že si pořídí velkou společnou kompostárnu. Vyjde je na dva a půl milionu korun, ale 90 % ceny pokryje státní dotace. Zařízení pak může sloužit i okolním obcím.

Samozřejmě je možné také mulčovat, tedy rozdrtit trávu při sekání na prášek, který propadne k zemi a působí jako hnojivo. To však nelze dělat při každém sekání, jinak by v trávě vznikla „plsť“, navíc je nepříjemné, že se tento travní prach na obuvi zanáší do domu. Posekanou trávu můžete rovněž nechat vyhnít ve speciálních nádržích a bioplynem topit: to už je ale záležitost dost nákladná, složitá a pracná.

Není pravděpodobné, že by se lidé smířili s další možností řešení: vysokou trávou na svých zahradách. Luční květy jsou fajn, ovšem strach z klíšťat nepřebijí. Nebude tedy nakonec nejjednodušší opět používat trávu k tomu, k čemu je „jako dělaná“, tedy ke krmení, případně kompostování? Pro někoho to možná bude znamenat víc práce, hodit nežádoucí nadělení do škarpy je jednodušší. Ale co třeba, kdyby přišlo vhod chovatelům koní ze sousední vesnice? Nebo jako náplň do kompostéru v rohu vaší zahrádky, díky němuž ušetříte za hnojivo?

PO TISÍCILETÍ BYLA NAŠE DOBRÁ PŘÍTELKYNĚ, DNES JÍ NEMŮŽEME PŘIJÍT NA JMÉNO

UŽ SEKÁČI JDOU

Sekání kosou je velice zdravá a fyzicky ne příliš namáhavá záležitost, tedy pro člověka, který si přivykne na určité nové pohyby. „Běžec na lyžích se při odpichování nadře víc,“ říká fyzioterapeut Jaromír Došlík. „Podle mých zkušeností se sekání kosou lidem okamžitě zalíbí, jen jak přijdou na to, jak správně nástrojem,mávat‘, zapomenou na sekačku. Kosa v ruce je dokonce výborný trénink na golf! A v neposlední řadě: sekáte si zadarmo.“ Celá věc má jediné minus. Kdo z nás je dnes ochoten zdržovat se pracným a zdlouhavým naklepáváním kosy, která musí být jak břitva? Kdoví, třeba je tohle ona pověstná „díra na trhu“. Dovedu si představit naklepávače kos před kutilskými supermarkety – než si nakoupíte sazenice, naostří vám nástroj.

A VÍKENDY JSOU ZDE HLUČNÉ…

Na víkendy se vracíme do paneláku,“ usmívá se důchodce pan Jaroslav (67), který jinak s manželkou tráví celé léto na chatičce v zahrádkářské osadě na jihu Brna. „Od pátku večer do neděle večer tady totiž jedou naplno sekačky, to si připadáte jako v depu formule 1. My sekáme v týdnu, když je klid. Co s trávou děláme? Něco dám na kompost, většinu ale odvozím na kolečku támhle pod les do zmole. Vždyť je to přírodní surovina, tak přece nemůže přírodě uškodit, ne? A chovat králíky? Na to jsme staří a líní…