Když se malá Jenn narodila rodičům Jamesovi a Darleen Carsonovým, nikdo nečekal, že tahle rodinná idylka skončí tragicky. V době, kdy byly Jenn čtyři roky, se její otec začal chovat velmi divně a tak se s ním jeho žena rozvedla a i s dcerou odešla. James si našel novou partnerku Susan, která měla až příliš pozitivní vztah k drogám a Jamese s sebou stáhla. Pár se odstěhoval na venkov a změnili si jména, z Jamese se stal Michael Bear a ze Susan Suzan Bear. Jejich drogová závislost vykrystalizovala v pomatení myslí a stali se z nich samozvaní inkvizitoři. Michael a Suzan podezřívali jejich sousedku, že je čarodějnice a Michael ji jednoho večera pod vlivem LSD umlátil pánví. Suzan ho podporovala a sama pak ženu třináctkrát bodla do krku.

Za oběť tomuto šílenému páru padli ještě další dva lidé a Jenn se o všem dozvěděla z novin v osmi letech. "Našla jsem doma noviny a byla tam fotka táty a Suzan. Ještě jsem neuměla číst příliš dobře a tak mi toho hodně uniklo, ale pochopila jsem, že byl u něčeho, u čeho zemřel člověk a on na tom měl vinu. Dokázala jsem přečíst, že Suzan někoho bodla do krku a od té chvíle jsem o ní měla dlouhé roky noční můry. Víte, jak se říká, že Charles Manson měl v očích naprosto šílený výraz? Přesně ten samý měla Suzan, když jsem ji dvakrát za život viděla naživo. Když jsem pochopila, že můj táta je vrah, cítila jsem se osamělá... Snažila jsem se s tím nějak vyrovnat, ale víte, všude jsou knihy, jak se srovnat s tím, když váš rodič zemře, ne jak se srovnat s tím, že vás rodič někoho zabil."

Melissa Moore se o tom, že její otec je známý vrah s přezdívkou "Happy Face", dozvěděla, až když jí bylo patnáct let. Dlouho věřila tomu, že její dětství bylo normální, pamatovala si, jak ji táta učí jezdit na kole, jak s ní skládá puzzle a hraje různé hry, ale díky regresivní terapii si uvědomila, že jen některé zážitky naprosto vytěsnila z hlavy. "Dlouho jsem si myslela, že můj táta byl pečující typ, přesně takový, jaký má táta být. Ale pak jsem si vybavila věci, které jsem úplně zapomněla. Když mi bylo pět, táta oběsil čtyři koťata na prádelní šňůře. Absolutně nevnímal, že jsem plakala a křičela, aby je nechal. Mučil je a jednomu dokonce utrhnul hlavičku. Jeho výraz v obličeji se v tu chvíli nedá popsat jinak než, že byl šťastný..."

Keith Jesperson, otec Melissy, byl zatčen v roce 1995 za vraždu osmi žen. Každou z nich znásilnil a podle pitvy velice dlouho mučil bolestivým způsobem. Byly to prostitutky a bezdomovkyně. Melissa se z toho zhroutila, protože cítila vinu za svého otce, za to, co provedl nevinným ženám. "Snažila jsem se s tím nějak srovnat, ale nikde jsem nenašla návod, jak se vyrovnat s tím, že jste dcera sériového vraha. Nikde nejsou žádné podpůrné skupiny, dokonce ani psycholog nevěděl co s tím. Je to stigma, které si nesete v sobě a nikomu to ani nemůžete říct, protože by se na vás dívali skrz prsty."

V roce 2009 napsala Melissa knihu Tíživé ticho, otevřenou zpověď o tom, jak se po malých krůčcích srovnávala se svým otcem a s tím, co udělal. V roce 2005 ho v rámci vyrovnání se s minulostí dokonce navštívila i se svými dětmi a manželem. Od té doby ho neviděla, ačkoli jí stále píše dopisy.

"Táta se mi pořád omlouvá, ale já jsem už jinde... sériový vrahové a nejen oni, by si měli uvědomit, že když někoho zabijí, není to jen o nich a oběti, ale ničí tím celé rodiny. Rodinu oběti a i tu svou. Když je váš otec vrah, vnitřně zabije i kus vašeho já, kus své matky, svého otce, své sestry... Rodiny vrahů jsou druhotnými oběťmi a musejí žít s pocitem, že jejich příbuzný, nebo nedej bože rodič, je zabiják, který připravil o život jiného člověka... Nežije se s tím snadno, ale věřím, že moje kniha pomůže aspoň někomu dalšímu, kdo prožil stejný osud a pocity," uzavírá dnes již dospělá žena.