Daria Klimentová: Na primabalerínu nemusíte mít ostré lokty

Do třiačtyřiceti tančila Daria Klimentová, nejslavnější česká primabalerína, v Anglickém národním baletu a i dnes má stále plný diář – učí na prestižní baletní škole, vede letní taneční kursy a znovu se vrací k fotografování. Její příběh může být inspirací nejen pro mnohé dívenky, které váhají, zda se na nejistou, ale krásnou a vzrušující dráhu baletky vydat.

Článek najdete v magazínu Deník Ženy - měsíčníku, který každý poslední čtvrtek v měsíci obdrží všichni čtenáři Deníku.

V několika starších rozhovorech jste řekla, že chcete najít ten správný čas, kdy budete vědět, že byste měla skončit. Myslíte si, že jste ho objevila?
U mne to bylo jednoduché, jako u většiny tanečnic, začalo mě totiž bolet tělo. Jinak bych ještě tančila. Zkoušela jsem jednu roli několik týdnů, a když přišla premiéra, oteklo mi koleno a představení se zrušilo. Přišla další role, zase jsem cvičila a zkoušela. Jenže jsem si natrhla achillovku. Takže poslední rok jsem víc trpěla, než si tanec užívala. Říkala jsem si, že už je načase. Tehdy mi bylo čtyřicet tři, ne dvacet tři, kdy bych vše řešila další operací. Tělo už zkrátka křičelo, že ne.

Jedním z důvodů, proč jste nechtěla skončit, byl i váš poslední taneční partner Vadim Muntagirov. S tím, který byl před ním, jste si ale prý nerozuměla.
Tančili jsme spolu dvanáct let. Šlo o typického misogyna, vnímal ženy jako podřadné bytosti. Když jsme tancovali a něco se nepovedlo, hodil vždycky všechno na mě. Nemluvili jsme spolu, a přesto jsme museli spolupracovat, dost hrozná situace. Když ale chcete zůstat v souboru, tak nemáte na vybranou, musíte respektovat, co chce šéf. Několikrát jsem za ním šla, ale vždycky mi řekl, že my dva jsme nejlepší, a proto nás chce dohromady. Samozřejmě, šlo i o byznys, a jak soubor navenek působí. Bylo mu jedno, jaké máme soukromé problémy.

Pak přišel váš vysněný taneční partner, chlapec na začátku kariéry. Nelekla jste se, že vás chtějí dát do páru s klukem o generaci mladším?
Samozřejmě, že jsem se lekla. Zpočátku jsem nechtěla, myslela jsem si, že to bude strašná ostuda a že se mi budou všichni smát. „Stařenka“ tancuje s mladíkem, to přeci nemůže vizuálně vypadat dobře! Vadimovi bylo v té době devatenáct, ještě měl na obličeji uhříky – no, hodně jich měl (smích). Zkoušeli jsme Gisele a měli tančit zamilovaný pár. Stál přede mnou, viděla jsem zblízka jeho téměř pubertální obličej, a říkala si: „Ježíši Kriste!” Ale stejně jsem neměla na vybranou. Celé to byla vlastně náhoda, zranila se mu partnerka a on nikoho jiného neměl.

Vadim z vás musel mít příšerný respekt...
Měl strašný strach, ani se nemohl pohnout, těch prvních pár týdnů byl úplně ztuhlý. Říkala jsem si, že to nepůjde, a odmítla raději chodit na jeho zkoušky. Zatímco on se musel učit všechno od začátku, já tu roli tancovala už tisíckrát. Svůj part se učil nakonec sám, přišla jsem jenom na hlavní a důležité zkoušky. Ale stále to nešlo. Říkala jsem si, že musím něco udělat, pro sebe a pro svůj dobrý pocit. Začala jsem si z jeho respektu dělat legraci a chovat se pubertálně. Díky němu jsem vlastně zjistila, že jsem taky puberťák.

Pubertálním chováním se vám nakonec mezigenerační rozdíl podařilo smazat?
Ano, teď jsme nejlepší kamarádi. Projezdili jsme spolu celý svět, prožili šest let intenzivní práce. Nikdy bych neřekla, že můžu mít tak dobrého, o generaci mladšího kamaráda. I on mi říkal, že se mnou cítí pohodlně, bezpečně. Že má pocit, že mi může všechno říct, že ho nebudu kritizovat. Víte, v naší profesi se neustále hodnotíme. Ale Vadim cítil, že ho beru takového, jaký je.

Činohercům-mužům se občas stává, že se na jevišti začnou cítit trapně, zdá se jim totiž, že nevykonávají dostatečně mužné povolání. Baleťák si ve třiceti neřekne – proboha, proč já se tady producíruju ve šponovkách?
Pro ně je to přirozené a jsou na to zvyklí, brát si na sebe punčocháče, suspenzory. Balet se učí od mala, já jsem si to taky nevybrala, bylo to pro mě také automatické, protože jsem k tomu byla odmalička vedena. Kluci jsou na tom podobně. Zkrátka nad tím nepřemýšlíte. Moje šestnáctiletá dcera teď právě přemýšlí, co bude studovat, čím by měla být. I proto, že ona zkrátka nebyla od dětství k baletu vedena. Zvažuje zaměření na matematiku a fyziku, což je pro mě jiný svět. Kromě vědy bude studovat ještě češtinu nebo čínštinu. Chtěla se naučit i ruštinu, ale nebyla na výběr.

Má stále tak dobrou češtinu? Některé Češky žijící v cizině rezignují na to, aby jejich děti ovládaly mateřský jazyk.
Mně se to povedlo taky díky mamince, která s námi v Londýně dvanáct let žila. Odmítla jsem zaměstnat chůvu, nechtěla jsem své dítě svěřit nikomu cizímu. Ani jsem nemusela, maminka už byla sama, přestěhovala se tedy za námi. My jsme s mámou na dceru mluvily jenom česky, nikdy anglicky. Chvíli měla tendenci mi anglicky odpovídat, ale já to ignorovala, trpělivě jsem čekala, až nakonec promluví česky. Teď začínám blbnout já, zapomínám češtinu, vlastně se to obrátilo, občas na dceru spustím anglicky. Ona mi pak okamžitě vynadá, proč na ni nemluvím česky.

Když jste otěhotněla, prý vám šéf nabídl novou roli a zeptal se, jestli nechcete jít na potrat. To je běžné, že je baletka postavena před rozhodování „role, nebo dítě“?
Není to běžné, že by se šéf takhle zeptal. Vždycky je to na baletce, která si třeba řekne „tento rok, nemůžu otěhotnět, protože se chystají role, které chci tancovat“. Není to tak, že by otěhotněla, a šla by na potrat jen proto, že touží tancovat Spící krasavici. Můj šéf byl v něčem specifický, zaprvé byl gay, za druhé tyto věci nerespektoval. Neptal se mě přímo, jestli chci na potrat, ale jestli si dítě nechám, do ničeho mě nikdy netlačil. Všude po Británii to poté rozmázly noviny, aby měly o čem psát. Tisk chtěl drama na první stránce.

O svém partnerovi příliš často nehovoříte. Nepřeje, si to, nebo se vy sama bráníte výprodeji soukromí?
Spíš to druhé. Na Facebooku sice jsem, ale dlouho jsem dbala na to, abych na něj nedávala fotky svojí dcery. Až teď jsem to porušila. Ale opravdu se mi nelíbí, když se v mém soukromí noviny příliš šťourají.

Baletky často žijí s tanečníky, herci či novináři, kteří o tanci píší. Váš manžel je light designér. S trochou nadsázky lze říci, že na vás svítil tak dobře, až jste se do něj zamilovala.
Byla jsem v souboru nová. Na novicku se vždycky přilepí jistí „gentlemani“, obzvlášť když je ty předchozí odmítly. Doufají, že nová baletka řekne třebas ano. Měla jsem tam jednoho takového „ctitele“, technikáře, a můj budoucí manžel mě vlastně přišel zachránit. Ne, že by s ním bojoval, ale když viděl, že mě nápadník začal otravovat, postavil se před něj a výrazně se mi představil. Nezvaný ctitel odešel, jenže můj budoucí manžel v tu chvíli taky. Moc jsem tomu nerozuměla. Ale kvůli tomu, jak se zachoval, jsem si ho všimla.

Jak funguje česko-anglická domácnost? Vznikají občas kvůli vašemu rozdílnému původu nějaké bizarní konflikty?
Každý den. Každý den spolu bojujeme. Angličani mají – pro mě nepochopitelný zvyk – že si doma nezouvají boty. To je šílené. Chodíte venku, šlapete ve špíně, a pak přijdete domů, kde máte koberec... No, nenaučila jsem ho to. Když jsem doma, tak se vyzuje, ale vím, že když je sám, chodí po domě v botách. Na koberci je bahno, a on řekne, že ho vyměníme! Preferuje systém – zašpiníme, vyměníme. Vyrůstala jsem za komunismu a neměli jsme nic, tak si věcí skutečně vážím. Ale můj muž vyrůstal v hotelu a odtud má pravděpodobně i svůj zvyk. Další drobné střety máme v jídle. Jsem naučená, že jídlo se dojídá i druhý den, nebo že se zbytky nějak zpracují. A on jde a vyhodí to.

Rodinné zázemí je pro vás důležité. Vedli vás rodiče k umění nebo k baletu?
Naši do divadla nechodili. První balet jsem viděla až na konzervatoři. Jako malé dítě mě trenéři vybrali na gymnastiku, automaticky jsem ji začala dělat a chodila na tréninky do Horních Počernic. A protože jsem měla fyzické předpoklady, poradili mamince, aby mě dala na balet.

Vaši souhlasili, abyste šla na konzervatoř?

Dali na mé profesory. Ti je přesvědčili. Jenže na konzervatoři jsem se učila dost špatně. Přišla jsem domů tak strašně unavená, že jsem neměla čas ani energii studovat matematiku nebo češtinu. Maminka ale pletla svetry, a tak vždycky nějaký svůj výtvor donesla češtinářce, aby mě nechala alespoň prolézt. I z matematiky jsem měla hrozné známky. Nakonec mě maminka chtěla ze školy vzít, neuměla si představit, že bych bez matematiky mohla vůbec dostudovat. Ale matematikář ji přesvědčil, aby to nedělala, že vědu jako baletka už nebudu potřebovat. Máma je mu dodnes hodně vděčná, že ho nakonec poslechla.

Když jste skončila školu, měla jste nalinkovanou svoji budoucnost?

Pro mě byla velkým vzorem Hana Vláčilová. Toužila jsem být jako ona a chtěla tančit v Národním divadle. V té době, na konci osmdesátých let, jsme ani neuvažovali, že by existovala nějaká jiná možnost. Národní bylo jedinou metou. Pak třeba ještě balet Pavla Šmoka či televizní balet...

Věděla jste hned po příchodu do Británie, že tam už zůstanete?
Nevěděla. Když po třech letech v Národním přišla nabídka do Jihoafrické republiky, naplánovala jsem si jeden rok, vzala si neplacené volno, a věřila, že se do Prahy ještě vrátím. Myslím, že se Vlastíku Harapesovi moc nelíbilo, že se to nakonec nestalo. Jenže zafungovala zvědavost. Pozvali mě do Glasgow a do Londýna, já se nerozmýšlela a jela. Pak jsem se navíc seznámila s manželem.

Maminku jste si tenkrát vzala s sebou proto, že nečekaně zemřel váš otec, a posléze i bratr?
Nebyl to její nápad, vyšlo to ze mě. Mamka zůstala v Praze sama a byla z toho úplně hotová. O tátu se celý rok starala, najednou ale nevěděla, co a jak dál. Poradila jsem jí, aby znovu pletla, například pruhované návleky pro baleťáky, a to ji opravdu zaměstnalo. Pak jsem se jí na rovinu zeptala, jestli by mi přijela pomáhat, kdybych měla dítě. Souhlasila, já přišla do jiného stavu a ona se k nám odstěhovala. Navzájem jsme si tak pomohly. Naučila se trochu anglicky a našla si v Londýně i přítele. To ale postupně uhaslo. Když měla pocit, že už u nás nemusí být, vrátila se zpátky.

Poznamenalo vás, že jste v mladém věku ztratila své blízké? Začala jste se o sebe více bát či více starat?
Kvůli ztrátě otce i bratra jsem pochopila, jakou má život cenu, že nikdy nevíte, co bude zítra. Když je mi blbě, nebo začnu na něco banálního nadávat, tak si uvědomím, že tady ještě pořád sedím a že můžu něco dělat, i tento rozhovor.

Může laik vůbec poznat rozdíl mezi výjimečnou a dobrou baletkou?

Nejlepší baletka má totiž něco, co jiná nemá. Podle mě to diváci poznají. Není to jen o zvedání nohou. Když tančíte Julii a lidi rozbrečíte, tak je máte. Pak si budou o vás vždycky myslet, že právě vy jste ta nejlepší. Záleží totiž i na tom, jak baletka chodí, jak se tváří, jaké má charisma, není to jen o baletních prvcích.

Mně vždycky přišlo, že vaší výhodou je právě odlišnost, oproti jiným baletkám jste osobitá, s každou rolí se měníte jako chameleon.

Vidíte, a když jsem byla malá, nedokázala jsem se ani spontánně zasmát, byla jsem hodně introvertní. Strašně ráda jsem byla sama. Na škole mi pořád říkali: „Tak se konečně usměj!“... Samotnou mě překvapuje, že jsem to tak daleko dotáhla a že jsem dokázala zahrát například Julii. Zřejmě zafungovaly životní zkušenosti.

V dokumentu je záběr, jak si před představením, čtrnáct dní po výronu, tejpujete kotník. Tvrdíte, že vydržíte hodně bolesti a že pro kariéru v baletu jsou nezbytné talent, disciplína a štěstí.

Doma jsem našla svůj dětský deníček, už jako malá jsem si tam psala a plánovala, jaká cvičení, kdy a kolik opakování budu dělat o prázdninách. My tanečníci se pořád kritizujeme, zřejmě jsem měla pocit, že to nestačí. Ano, disciplínu jsem měla, ale podle mého tehdejšího mínění nebyla dostatečná. Tanečníci jsou opravdu hodně sebekritičtí.

A bolest? Opravdu na ni na jevišti zapomenete a podáte vždy skvělý výkon?
Záleží na tom, jak je úraz vážný. Ale na jevišti to skutečně bolí méně, je v tom hodně adrenalinu… Před představením jsem často měla pocit, že ani nedošlápnu, někdy jsem dokonce nemohla kvůli bolesti dojít do divadla. Pak se ale rozcvičíte, bolest odejde, přemůžete se a vyběhnete na jeviště. A po představení pak zase nemůžete dojít domů.

To zní strašně.
Je to strašné. Když teď netancuji intenzivně, mám pocit, že můžu najednou dýchat. Během baletní jízdy nic nevnímáme, jsme trošku fanatici. Teď už opravdu nemusím, jdu po ulici a slyším ptáčky, jak zpívají, a vidím stromy, jak kvetou. Předtím jsem byla soustředěná jen na balet a na výkon, aby představení bylo úžasné. Jenže ono skončí a vy nemůžete usnout na vavřínech. Znovu jdete ráno cvičit akdyž pár dní vynecháte, tak už to není ono… Vlastně nechápu, jak jsem to mohla tak dlouho dělat. Na jeviště jsem naposled vylezla v listopadu a myslím, že už nechci. Svůj odchod jsem schválně zpomalila, nemohla jsem skončit ze dne na den, i kvůli tělu a psychice. Netancuji, ale tanec stále vyučuji.

Jste přísná učitelka?
Mí studenti tvrdí, že ano, že je hodně tlačím. Myslím, že jsem přístupná. Nekřičím na ně, snažím se být komunikativní. Individuálně se věnuji každé studentce. Nemám jednu, kterou bych preferovala. Samozřejmě že vidím, kdo to někam dotáhne a kdo zřejmě vůbec. Moje práce je ale pomoci všem (když vidím, jak strašně chtějí), a dostat z nich maximum. Člověk nikdy neví – některá vypadá, že nic nedokáže, ale když bude pracovat, může překvapit.

Je rozdíl mezi londýnskými studenty a těmi, které máte na letních kurzech v Česku?
Češi mají nízké sebevědomí. Jsme schovaní vzadu, myslíme si, že nejsme dobří, pořád se shazujeme. I když jsme mnohdy lepší. Zahraniční studenti to neřeší, prostě je tanec baví. Klidně se postaví do první řady, i když to neumějí. Chtějí být vepředu a neřeší to... Nedokážeme se dost prodat.

S pedagogickou rekvalifikací vám pomohl speciální fond pro „tanečníky v penzi“. Co dělají vaše bývalé spolužačky? Sledujete jejich druhé kariéry?
Samozřejmě. Moje nejlepší kamarádka pracuje v obchodním oddělení Divadla Bez zábradlí. Jedna bývalá spolužačka trénuje sportovní aerobik a přivydělává si v prádelně, druhá dělá maskérku v muzikálových produkcích, další si s manželem otevřela restauraci. V podstatě všechny moje kamarádky z ročníku dělají úplně něco jiného. Kluci ovšem tančí v muzikálech.

Říkáte kamarádky. Funguje ale v baletu přátelství? Není to podobné jako ve vrcholovém sportu, že výjimečný jedinec musí vnímat kolegu i jako soupeře?

Na primabalerínu nemusíte mít ostré lokty. Naopak, můžete sedět v tichosti v šatně a pracovat na baletu. Samozřejmě, že ve sboru soutěživost panuje. V angažmá jsem ale neměla žádnou výjimečnou kamarádku. Až teď, když už netancuju, nebo dělám, že netancuju, jsem se spřátelila s jednou primabalerínou z Národního divadla, a také s jednou z Národního v Brně. Jsou v podstatě ve stejné pozici jako já. Sejdeme se a „pláčeme“, jak se nám stýská a co budeme dělat, až nás definitivně vyhodí z práce. Jestli půjdeme třeba do prádelny. Máme prostě podobné problémy.

Vaše baletní priority se v průběhu let hodně měnily. Proč vlastně nemáte ráda Spící krasavici?
Je to jeden z nejnudnějších baletů, které znám. Můj první velký balet, který jsem tancovala. Jako mladá jsem s tím problém neměla, jenže pak jsem princeznu Auroru tančila každý rok. Pak už to vnitřně nešlo. Když děláte Manon, můžete v ní roky a roky hledat něco navíc, něco jiného. U Spící krasavice jsem měla pocit, že jsem ji vyčerpala. Zato Manon je úžasná, v ní se ukrývá spousta emocí.

Byla nějaká role, na kterou jste čekala marně?
Vždycky jsem chtěla hrát ve Spící krasavici zlou a ošklivou vílu Carabosse. Toužila jsem po negativní roli, ale obsazovali mě téměř výlučně do princezen, i když nevím, jak jsem k tomu s mým výrazným obličejem přišla. Částečně se mi to přesto splnilo, hrála jsem alespoň Sněhovou královnu, ale zlou vílu mi nedali. Ona ale moc netancuje, takže ji můžu dělat i v sedmdesáti. Také jsem vždycky chtěla tančit Umírající labuť, dokonce jsem tu možnost i měla. Ale zapochybovala jsem, jestli bych byla tou nejlepší Umírající labutí. Zřejmě ne, a tak jsem to raději nedělala.

Jeden čas jste intenzivně fotila, stále vás to baví?
Pustila jsem se do toho a fotím znovu. Když jsem tančila s Vadimem, neměla jsem na focení čas, úžasně jsem se bavila, ani jsem si na to nevzpomněla. Obrázky mě fascinovaly už od mala, ne cvakání, ale právě ty obrázky. Poprvé jsem začala fotit babiččinu angorskou kočku, foťákem mého táty. Pak jsem dlouho nefotila, ale když mi manžel dal digitální foťák, tak mě to chytilo.

Dělala jste portréty svých kolegů?
Žila jsem v divadle, takže jsem neměla ani jinou možnost. Kvůli tomu mě to začalo bavit – tělo, pohyb, portréty, lidi. Teď mám nový projekt, chtěla bych udělat fotografickou knihu Vadima. Vždyť jsme spolu dlouho tancovali, jsem stále „v tom“, ale z druhé strany a jinak. Na knize právě pracuju. Není to jednoduché, baleťáci se fotí dost špatně, příliš se totiž nemění, zatímco baletky střídají různé účesy, baleríny i sukně.

Prý jste si dokonce vyzkoušela i roli modelky, předváděla jste pro různé módní domy.
Chtěli známé jméno, aby šaty prodali. Nebyla to má parketa, zatančila bych vám cokoli, ale když mám pózovat jako modelka, necítím se. Nejsem krásná, to vím.

Teď by s vámi většina čtenářů i čtenářek zřejmě nesouhlasila.
Zkrátka mám dlouhý nos a nebaví mě řešit, ze které strany to vypadá dobře. Kdybych se cítila nádherná, užila bych si to. Fotili na mně i modely Armaniho nebo Versace. To už bylo příjemnější. Šaty byly opravdu nádherné, navíc mě obvykle fotografovali v baletních pózách.

Co dalšího děláte, když zrovna neučíte nebo nefotíte? Prý ráda skládáte prádlo.
Stresuje mě, když je kolem hodně věcí, mám ráda minimální zařízení. Kdybych měla dům pouze pro sebe, tak se mi to možná povede. Pořád uklízím, mě to ale opravdu baví. Má to ale jeden háček, když musím udělat něco důležitého na počítači nebo tak, začnu uklízet a dělat všechno ostatní, jen ne to, co bych skutečně udělat měla.

Máte za sebou úžasnou kariéru. Na co dalšího jste v životě pyšná?
Na svou krásnou dceru, jako každá matka. Na co jsem ještě pyšná? Že jsem zdravá, že tady ještě jsem.

Kdyby za vámi přišla dívenka nebo chlapeček, a řekli by, že se chtějí věnovat baletu a že od vás očekávají nějakou univerzální radu, co byste jim poradila?
Na podobné otázky se mě děti ptají dost často. Říkám jim, že by měly hlavně vědět, že chtějí balet skutečně dělat. Někdo jim ale musí říct, jestli mají talent nebo ne. A když opravdu chtějí, tak s tím musejí pracovat. U mě to tak nebylo, pořád mě někam postrkovali, a až pak jsem se naučila, že právě tohle chci. Mne se nikdo nezeptal, nenapadlo mě, že bych měla nejdřív chtít. Já bych tenkrát možná ani nevěděla, že bych měla.

Daria Klimentová

Neúspěšnější česká primabalerína je zároveň vyhledávanou taneční pedagožkou i známou fotografkou. V roce 1989 absolvovala Taneční konzervatoř Praha a byla okamžitě angažována do Národního divadla. Po vítězstvích na řadě mezinárodních baletních soutěží přijala angažmá v KruikBallet v Kapském Městě v Jihoafrické republice. V letech 1993–96 působila jako sólistka ve ScottishBallet v Glasgow, od roku 1996 tančila v EnglishNationalBallet, první sólistkou byla jmenována v roce 1999. V červnu 2014 ukončila aktivní taneční kariéru. Následně začala vyučovat klasický balet na Royal Ballet School při Royal Opera House v Londýně. Je vdaná za light designéra Iana Comera, se kterým má dceru Sabinu.

Článek najdete v magazínu Deník Ženy - měsíčníku, který každý poslední čtvrtek v měsíci obdrží všichni čtenáři Deníku.

 

Nejnovější články

2008 - 2017 © VLTAVA LABE MEDIA a.s.

Všechna práva vyhrazena