Oběť vlastních emocí

Přečtěte si dnešní téma Vlasty...

V některých případech jde o domácí násilí, kdy jsou jasně rozdané role. Jindy se k násilí uchylují oba partneři a nezačíná s ním vždy tentýž. Důležité je, že lidem, kteří mají potíže se zvládáním své agrese, lze pomoci.

Agrese je způsob chování, za jehož vznikem stojí několik faktorů. Jednak je to záležitost temperamentu, tedy dráždivosti nervové soustavy. Temperament je z velké části vrozený. Jeho typ určuje, jak silné emoce bude člověk prožívat.

Cholerik se snadno rozlítí, ale rovněž se brzy uklidní. Jeho nálady se mohou prudce měnit i na základě malého popudu. Neznamená to ovšem, že všichni cholerici jsou agresivní. A naopak ani neplatí, že všichni lidé, chovající se agresivně, jsou cholerici. Například melancholik také prožívá velmi silné pocity, většinou spíše negativního rázu. Obvykle se s nimi však uzavírá do sebe. Občas se ale stane, že „pohár přeteče“ a všechno, co doposud držel v sobě, vytryskne ven. Na rozdíl od cholerika by to do něj nikdo neřekl. Na veřejnosti bývá spíš plachý a uzavřený a k občasným výbuchům dochází pouze v nejbližších vztazích.

Emoce, které podmiňují agresi, jsou především zlost, vztek či strach. Za tím vším navíc často stojí pocit bezmoci. Člověka popadne vztek, když vyčerpal všechny možnosti, jak docílit svého. Prožívá velkou frustraci, jelikož už ho nenapadá žádná další cesta, jak dojít ke svému cíli. Pocit bezmoci může způsobit, že se zachová agresivně.

Zvýšená potřeba moci

Zda se člověk bude či nebude chovat agresivně je podmíněno také tím, jak se v dětství naučil zacházet se vztekem a zlostí. Na pocitech samotných není nic špatného. Vztek a zlost má důvod v některých situacích prožívat každý člověk. Jde jen o to, jak se s takovými emocemi vypořádá. Věty typu „takhle se hodný chlapeček nechová“ či „to není naše hodná holčička, tuhle my nemáme rádi“ způsobí, že se dítě nenaučí se svými pocity zacházet. Může se naučit namísto zlosti pociťovat lítost a přijímat tak roli oběti. Anebo začne projevovat zlost společensky nepřijatelným způsobem – agresí.

K agresivnímu chování se uchylují častěji lidé, kteří mají zvýšenou potřebu moci. Chtějí mít pevně ve svých rukou svůj život, své vztahy a jejich konkrétní podobu. Chtějí, aby bylo vše podle nich. Druzí se s nimi mohou cítit nesvobodní a nerovnocenní. Tak může docházet ke konfliktům končícím agresí.

I ženy jsou agresivní

Obecně se agresivní chování připisuje spíš mužům, ovšem ve skutečnosti k němu inklinují i mnohé ženy. Agrese se může projevovat křikem, výhrůžkami či výhružnými gesty, urážkami, rozbíjením věcí či fyzickým útokem. Vždy záleží na obou partnerech, co je pro ně přijatelné. V některých vztazích jsou bouřlivé výměny názorů téměř na denním pořádku a pár přitom může pokládat svůj vztah za šťastný. Problém je, když jeden z partnerů není na takové chování zvyklý a je to pro něj nepřijatelné. Anebo když agrese překračuje společenskou normu a ohrožuje zdraví či život někoho ze zúčastněných. Tím mohou být samozřejmě i děti, u nichž atmosféra křiku a urážek ohrožuje jejich psychosociální vývoj. A někdy jsou děti samy obětí násilí. Nemusíme si hned představovat asociální matku, která své děti nenávidí, zavírá je do sklepa a pálí je cigaretou. I milující matce, která dělá vše ve prospěch svých dětí, mohou někdy pod tíhou mnoha nároků a vyčerpání „rupnout nervy“. V jiných případech může dojít k násilí i ze strany dospělého dítěte ke svému rodiči či k rodiči partnera. Příčinou může být dlouhodobý neřešený konfliktní vztah anebo třeba vyčerpání z péče o seniora s demencí.

Začarovaný kruh

Násilí je jistě právem pokládáno za negativní jev. Bylo by však chybou člověka, který má k násilí sklony, definitivně odepsat a nedat mu šanci na nápravu. Mnozí násilníci jsou sami obětí svých nezvládnutých emocí, svých činů litují a rádi by se naučili reagovat jinak. Za své chování se však často hluboce stydí a mají strach, že se jim dostane zavržení či trestu. Díky pocitům viny a studu klesá jejich sebeúcta. Člověk, který si neváží sám sebe, se spíše chová nežádoucím způsobem, než člověk se zdravou sebeúctou. Vzniká začarovaný kruh.

Pomoc na dosah

SOS centrum Diakonie ČCE (Belgická 22, Praha 2, agresevevztazich@diakoniecce.cz) začalo loni s programem pomoci lidem, kteří mají potíže se zvládáním své agrese. V individuálních sezeních s psychologem se člověk učí porozumět mechanizmům, které jej k agresivnímu chování dovádějí. Psycholog mu pomáhá najít a obnovit to, co je v něm dobré a konstruktivní. Zároveň se učí zacházet jinak se svými pocity. Učí se účinným způsobům komunikace a osvojuje si i nové postoje. Je veden k větší toleranci, schopnosti přijímat kompromisy a vyrovnat se s určitou mírou bezmoci, kterou život přináší. V některých případech je individuální terapie kombinována s konzultacemi s celým párem. Pomoc v SOS centru je bezplatná a do jisté míry anonymní.

Příběh z praxe

Pan Václav má svou ženu i děti opravdu rád. Velmi mu záleží na tom, aby rodinu dobře materiálně zabezpečil. Proto tráví hodně času v náročné práci a domů se vrací značně vyčerpán. Přál by si domov plný pohody a harmonie, ale místo toho jej často děti ani nepřivítají, hádají se mezi sebou a žena na ně křičí. Václav pociťuje velkou nespokojenost, okřikuje ženu i děti. Manželka mu vyčítá, že je na všechno sama. V poslední době se pan Václav už několikrát neudržel a zachoval se vůči své ženě hrubě. Padala nejen slova jako „zavři hubu“, ale padlo už i pár facek. Manželka řekla, že takhle žít dál nechce a že pokud se situace nezlepší, tak se rozvede. Václavovi se hroutí vše, na čem mu nejvíc záleží. Ví, že dělá něco špatně, ale neví jak to změnit. Potřebuje, aby mu někdo pomohl.