Vedle oslnivě krásné Brigitte Bardot, elegantní Catherine Deneuve, akčínho hrdiny Jeana-Paula Belmonda či šarmantního Jeana Marais si české publikum už za hluboké totality zamilovalo ještě jednoho hvězdného Francouze. Na rozdíl od těch předešlých nebyl ani krásný, ani elegantní, a o specifickém francouzském šarmu u něj lze hovořit snad jen výjimečně. Jeho úspěch pohánělo něco úplně jiného – totiž schopnost se před kamerou vztekat, temperamentně nadávat (u nás hlasem Františka Filipovského) a zahrnovat publikum stovkami různých grimas, díky nimž ho nazývali „mužem čtyřiceti tváří za minutu“. Právě s nimi se proslavil jeho četník ze Saint-Tropez, jídelní kritik z filmu Křidýlko nebo stehýnko, baletní mistr z Piti piti pa nebo komisař Juve ze séire o Fantomasovi.
Mladý Louis de Funes hrál jen zezadu
Málokdo přišel na svět za tak dobrodružných okolností. Funesovi rodiče totiž emigrovali do Francie ze Španělska poté, co jeho budoucí otec unesl svou budoucí choť, protože její rodiče nechtěli svolit ke svatbě. Španělský temperament se projevoval i v jejich každodenním životě. Funes později vzpomínal, že matka na něj měla velký vliv jako na komika, když ho při své cholerické povaze často honila kolem stolu a se španělským přízvukem ječela, že ho zabije...
Než se ale Louis pokusil o hereckou kariéru, trvalo to ještě dlouho. Původně se vyučil kožešníkem, studoval práci s kamerou, dělal projektanta, účetního, aranžéra výkladních skříní i klavíristu. Při mobilizaci v roce 1939 mu štěstí přinesla jeho malá postava (164 cm): kvůli ní ho totiž nevzali do armády. Ve stejném roce – už dlouho po třicítce - se nechal zapsat do hereckých kurzů s pošetilou domněnkou, že jeho vzhled mu umožní hrát první milovníky. To se ovšem spletl. První filmovou roli sice dostal v roce 1945, ale dlouho zůstávalo jen u štěků: v mnoha filmech se objevoval jako „pán otevírající dveře“ nebo dokonce byla na plátně vidět jen jeho záda.
Úspěch vzteklého skrčka
První velký úspěch přišel až v době, kdy jiní herci bývají už dávno za zenitem: v polovině 60. let, kdy Louisi de Funes bylo přes padesát let, získal hlavní roli ve filmu Četník ze Saint-Tropez. Upřímně řečeno, tu roli dostal jen proto, že předtím ji odmítli dva tehdy známnější herci, Francis Blanche a Darry Cowl. Nízkorozpočtová komedie s jednoduchým scénářem, připomínajícím policajtské veselohry z americké Policejní akademie, ovšem měla kolosální úspěch právě díky Funesově originální herecké osobnosti. Ve svém expresivním projevu se vyžíval zejména ve scénách, v nichž se vzteká a nadává podřízeným. V podstatě ve všech svých pozdějších filmech hrál stále tutéž postavu, cholerického skrčka, který terorizuje podřízené a poklonkuje před nadřízenými. Právě díky tomu však i ze slabších scénářů dokázal udělat skvělou podívanou.
Se svými hereckými kolegy však Louis de Funes nikdy moc dobře nevycházel – zejména ne s těmi, kteří se proslavili dřív než on a jejich cesta k úspěchu byla kratší a snažší. Když například natáčel s Jeanem Maraisem trilogii o Fantomasovi, neodolal a s každým dalším filmem hvězdného kolegu o trochu víc zatlačil do pozadí, namísto jeho romanticko-dobrodružné linie v příběhu prosazoval tu svou, čistě komediální. Není divu, že ani Marais ho neměl zrovna v lásce a prohlásil o něm, že „jeho herectví je založeno na špatné náladě.“
Louis de Funes: Otec, manžel a šlechtitel růží
V civilu ovšem Funes kupodivu nevystupoval jako žádný rodinný tyran, nýbrž milující manžel i otec. Oženil se dvakrát a z druhého manželství se mu narodili dva synové – Patrick a Olivier. Toho mladšího nechal několikrát hrát ve svých filmech, údajně proto, aby mu ukázal, zač je toho ve filmové branži loket, a odradil ho tak od herectví. To se mu také podařilo: mladší Olivier se později stal pilotem (zatímco starší Patrick lékařem). Později, když mu to úspěch umožnil, koupil své ženě (mimochodem praneteři spisovatele Guy de Maupassanta) zámeček Chateau de Clermont na břehu Loiry. Věnoval se také šlechtění růží – jedna z nich, kterou vytvořil, po něm byla v roce 1984 pojmenována.
Vzteklý trpaslík z policejní služebny tak měl i svou skrytou, mnohem laskavější tvář.