Diskutujte: Zaujal vás Tomáš Klus? Líbí se vám co zpívá a jak vypadá?
Mladý písničkář, o kterém se mluví. Má příznivce ve všech věkových kategoriích, protože to, o čem zpívá, se dotýká každého z nás.
Redaktorka časopisu Vlasta Blanka Kovaříková získala od Tomáše Kluse exkluzivní rozhovor.
Jak se narodí písničkář?
Porodila mě maminka, ale to mám, jak jsem zjistil, společné s mnoha lidmi. Jinak písničkářem člověk může chtít být, ale nezáleží to tak úplně na něm. Jste jím v momentě, kdy vás někdo poslouchá.
S tím se už asi trápit nemusíte, příznivců a fanynek máte spoustu.
Jenže popularita je vratká, takže se na ni neupínám. Teď to bude vypadat jako šokující odhalení, ale já vlastně ještě pořád úplně nevím, co chci, a hledám ještě nějaké další místo v životě.
Prý se s Jiřím chystáte na cestu do Indie. I tam jedete hledat?
Ano, jedeme tam pátrat. Plánujeme, že tam zůstaneme už na furt. Vrátíme se jen na dotočení desky Mahabharata 2, kde bude znít pouze pár citar. Už máme vlastně i název – Óm – zní to docela dobře, ne? To se rádia porvou…
Čtenáři jistě pochopí váš smysl pro humor a neleknou se, že by přišli o vaše koncerty. Ostatně turné (vámi nazývané túra) právě probíhá a je doslova divadelní. Co si pod tím mám představit?
Vystupujeme sice v divadlech, ale nepředstavujte si, že mezi písničkami předvádíme nějaké hotové scénky. Hodně stavíme na aktuální atmosféře a publiku. Třeba tuhle se jedna paní uprostřed koncertu zvedla a já začal vymýšlet a rovnou zpívat píseň „Paní, ještě nechoďte, nám tady bude smutno,“ a ona na to, že jen musí na záchod… Mám rád improvizaci, chci s každým publikem prožít nějaký okamžik, který bude jen náš. A kdybych mohl, po skončení koncertu bych každému osobně poděkoval za to, že přišel.
Takže šijete své koncerty publiku na míru? Jak se do toho promítá fakt, že jste vlastně hercem? Už pátým rokem studujete DAMU.
Na DAMU jsem se dostal, ač jsem byl divadlem nepoznamenán. Člověk na tu školu přichází s určitým očekáváním, a to se mu nesplní. Je to svět sám pro sebe, pohltí vás a hlavně vás tam rozeberou na tisíce kousků a pak z vás skládají toho herce. Pokud to neustojíte, vaše individualita bude popřena, začnete o sobě pochybovat.
A vám se to stalo?
Ve druháku jsem si začal od té školy udržovat určitý odstup. Pochopil jsem, že hercem se člověk nenaučí a že pro tuhle profesi potřebujete stejně tak pokoru jako sebejistotu. Díky škole jsem ale poznal třeba Michala Pavlatu, pedagoga, který mě ovlivnil nejvíc ze všech lidí snad za posledních deset let. Obdivuju u něj, jak přesně umí věci pojmenovávat.
O to se ve svých písničkách snažíte také. Hrajete si s češtinou a na svých 25 let působíte jako člověk s docela jasnými názory.
Nemyslím si, že bych měl až tak ve všem jasno, ale jedno vím, že je tady špatně: morálka. Schází nám jakákoli morální autorita. Na nejvyšších místech v politice, kultuře a v byznysu převládají lidé bez morálních kvalit. Jako národ se umíme stmelit, jen když vyhraje náš národní tým mistrovství světa v hokeji. Ty okamžiky společného šílenství mám hrozně rád, jen škoda, že nejsou i někdy jindy.
Vzpomenete si, kdy jste složil svou první písničku?
Bylo to v půlce prváku na gymplu ještě v Třinci, když se rozhodovalo, jestli půjdu pryč z rodného města a opustím tak kamarády a rodinu. Napsal jsem píseň o tom, kterak se člověk loučí s tím, co tady zanechává. Byla to píseň vrcholného patosu.
Jaké to bylo vylítnout z hnízda v patnácti letech? Jen připomeňme, že jste dělal vrcholově sport a ten byl právě důvodem vašeho odchodu do Prahy.
V patnácti je to lákavé. Je to ten věk, kdy má člověk pocit, že je už dospělý, ale není. Najednou jsem musel začít řešit peníze na nájem, na jídlo, poznávat život sám. Jsem vděčnej mámě, že mě pustila, myslím, že pro ni to bylo těžší.
Co s vámi udělalo velkoměsto?
Praha má schopnost člověka naprosto uhranout. V Třinci jsem měl pocit, že už tam znám všechno nazpaměť včetně lidí, které jsem potkával. Najednou v Praze jsem byl všem lhostejný a musel jsem začít úplně znovu. Naštěstí mě sport naučil nebýt poslední za žádnou cenu, a tak přede mnou byla obrovská výzva pokusit se vyniknout. Myslím, že je to typické pro lidi z našeho kraje, dokazovat zbytku republiky, že to, že se na něj zapomíná, není spravedlivé. Z Ostravska přitom pochází mnoho úspěšných podnikatelů i umělců.
Na své třetí desce Racek máte písničky různých žánrů. Mě osobně nejvíc zaujaly ty, které inspirovaly postavy z dramatu Antona Pavloviče Čechova, podle nějž se album jmenuje.
Tahle deska je pro mě upřímnou výpovědí. Nemá pravidelný tvar. Je to jakýsi deníkový záznam jednoho mladého muže.
Na letošním předávání cen Anděl jste překvapil osobitým uváděním, které jste spolu s Ewou Farnou odzpíval. Čí to byl nápad?
S Ewou jsme psali scénář a napadlo nás, že to celé začneme písní. Když jsme přišli s tímto návrhem za režisérem Michalem Čechem, dovedl to k dokonalosti a řekl, že to máme v písních uvádět celé. Ještě ten den do večera jsem mu naposílal několik písniček. Bylo to celé velmi divoké, ale zkušenost k nezaplacení.
Kdesi jste řekl, že musíte trpět, abyste mohl psát. Z radosti tedy psát nelze?
Trpím dobře, trpím rád. Je to spíš pochybnost, co vás nutká, abyste se o něco pokoušela. Pochybuji, tedy jsem – pro mě to platí možná trojnásob. A zpívat chci jen o tom, co jsem prožil, aby to bylo uvěřitelné. Nejaktuálnější pro mě nyní je příběh partnerských vztahů. Proto mám spoustu písní o lásce a nestydím se za to. Možná to časem bude o lásce k rodině, k dětem. Pavučina života se otevírá…
Možná o Tomášovi nevíte
|