Když jsem procházela vaše předchozí rozhovory, zdálo se mi, že se vás novináři ptají stále dokola na to samé. Je nějaká otázka, na kterou jste za ta léta alergická?
Už ne. Učím se, aby mi takové věci nevadily, popřípadě místo „tohle mě nebaví” v klidu říct „nemáte tam něco jiného?“ Někdy mi to přišlo i úsměvné, jako by šlo o kopie předchozích rozhovorů, jako kdyby se ti lidé báli zeptat jinak, vybočit. Tak se pojďme my dvě překvapit!

Hodně otázek se týkalo vaší krásy – jak to děláte, že skvěle vypadáte, co jíte, jak sportujete… Mezi ženami v redakci jste vyhrála pomyslnou anketu o nejsympatičtější herečku. U nádherných umělkyň nebývá obvyklé, že jsou oblíbené ženami.
To je moc krásné a děkuju, že jste mi to řekla. Jednak mi to dělá radost a jednak je pravda, že to občas slýchám. Dokonce se mi stává, že mě ženy fotí pro své manžely a přítele. Říkají mi „můj manžel vás má strašně rád“, není tam žádná stopa žárlivosti, jen vřelost a mně se líbí, že svým mužům dopřejí, co mají rádi. (smích) Myslím, že působím na lidi sympaticky a asi i upřímně. Nehraju žádné hry, je to moje podstata, jsem pravdivá sama k sobě a k okolí. I když jsem herečka, tak v osobním životě hry nesnáším.

Jak s takovou povahou můžete fungovat v divadle? I na konzervatoři jste musela dost trpět.

Byla jsem věčná naivka, a když jsem zjistila, že na mě někdo v kolektivu na konzervatoři žárlí, tak jsem se modlila k Bohu, aby taky dostal práci, aby na mě žárlit nemusel a aby byl spokojený ve svém životě. Většinou se to splnilo a žárlení odešlo. Naštěstí jsme měli dobrý ročník a máme se rádi dodnes. A já se jako mladinká bála konfliktních situací, konfrontací… chtěla jsem, aby se všichni měli rádi.



Ale divadelní provoz je přece jenom řevnivější.

Občas jsem zažila nějakou tu odměřenost od starších hereček. Měla jsem ale pro ně pochopení a nebrala si to osobně, vždy jsem se chovala ke starším slušně a ono to odeznělo. Zažila jsem i pár horších situací a hodně se kvůli nim natrápila. Odsudek ze stran kolegů zpětně vnímám jako zkoušky, kterými bylo potřeba projít, něco si uvědomit a opět si zachovat klid a čisté srdce. Nehrát ten ping-pong, nevracet to, nemstít se. Zažila jsem žárlivost i u sebe. Naštvala jsem se a byla schopná si taky přisadit svou a pomlouvat. Když to děláte vy, dělá to pak někdo vám, dokud se to vzájemně neodnaučíte. (smích) Ale pravda je, že v sobě mám zdravý základ, neskáču na tyhle hry, nedělám to.

A co se týče profese?
Režiséři mi říkají, že mám výhodu – jsem pravdivá, neumím být moc falešná. Dřív jsem dokázala být víceméně jenom za sebe a filtrovat všechno přes sebe, neznala jsem jiné techniky nebo jak to odosobnit. Čím jsem starší, tím k profesi přistupuji vědoměji. I s herectvím si vlastně hraju, a vidím, že existuje nekonečně možností. Variabilita. Člověk může k roli přistupovat s nadhledem, hrát, že to „hraje“ a zároveň „to“ i prožít a pohrávat si s technikami. Každý se neustále vyvíjí. A mě baví samu sebe i herectví neustále zkoumat.

V šestnácti jste v „Indiánském létě“ jako naivka hrála sebe?

Mám pocit, že jsem nehrála vůbec. Když se na sebe v Indiánském létě dívám, vidím spíše esenci sebe sama v tom věku a v té době. Saša Gedeon nás s Táňou Vilhelmovou skvěle zachytil, to jsme prostě byly my dvě. Opravdu nás objevil. Konkurs byl tenkrát důkladný, přišlo dvě stě holek, nejen herečky a studentky herectví, ale i amatérky. Našel nás přesně do konkrétních postav. Vlastně je to takové album na památku, když mi bylo šestnáct let. (smích)


V tu samou dobu vám ovšem nabídli i natáčení pohádky. Rodiče vás prý přemlouvali, abyste ji vzala. Proč jste se rozhodla pro Indiánské léto?
To byla intuice. Rodiče mě nutili do pohádky, vypadalo totiž, že bude mít komerční úspěch, protože šlo o projekt s obrovským rozpočtem a speciálními efekty. Nejdřív mě přemlouvali, že zvládnu oboje, ale já věděla, že to nepůjde a Saša by do takového kompromisu ani nešel, byl velmi precizní. Prostě jsem cítila, že mi se Sašou bude dobře. Býk ve mně se probudil, s pláčem a se slzičkami jsem stála na svém. Naši mě nechali a ustoupili.

Velké štěstí.
Samozřejmě. Film nás obě s Táňou vystřelil a od té doby jsme stále pracovaly. Naučila jsem se tam hodně profesně, a to nejen díky samotnému filmu. V té době jsem byla na začátku konzervatoře, škola mnou občas „manipulovala“, někteří pedagogové byli lehce zaprdění, hravost a spontánnost se nám ztrácela, místo, aby se projevila. Díky Sašovi, jeho jemnému vedení, jsem zjistila, že to jde i jinak, získala novou zkušenost. Ta vděčnost za Indiánské léto je stále obrovská.

Zmínila jste vaše rodiče, líbí se mi, jak často vzpomínáte na dětství ve Zdibech.
Rozhodně mě těší, že jsem vyrůstala v době, kdy jsem měla svobodu a mohla běhat po vesnici. Byla jsem šťastné svobodné dítě, stavějící si bunkry a klubovny. Pohybovala jsem se vlastně pořád jenom venku, utírala si zadek lopuchem, hrála si s klukama, protože mě nebavily klasické holčičí věci. Považuji to za velké štěstí. Na druhou stranu dnešní děti mají jiné možnosti, mohou do světa na výměnné jazykové pobyty, a když jim rodiče dopřejí dobrou školu, mluví jako rodilí mluvčí. Ale ne, já bych své dětství nevyměnila.



Když se vaše maminka provdala za Syřana, se kterým se seznámila jako prodavačka v krámě, jak na to reagovalo okolí? V osmdesátých letech nebyly multikulturní rodiny běžné, navíc na vesnici.
Mně to divné nepřišlo a taky si ty jejich začátky nepamatuju. Táta sem zapadl, miloval Čechy, Prahu, české jídlo, zejména rohlíky – zkrátka všechno, co Sýrie neměla. Myslím si, že ani naše okolí jeho původ neřešilo a nikdy jsme nezažili třeba šikanu nebo že by nám někdo něco předhazoval. To, že měl arabskou krev a že to občas doma trošku vřelo, je věc jiná.

Jak se jeho arabská krev projevovala?
Táta, který už nežije, byl prvorozeným synem z pěti dětí. A být prvorozený v arabském světě něco znamená, vyvyšují ho, dávají na piedestal. Z prvorozených synů se tak stávají frajírci, kteří si myslí, že mají neomezenou moc a aplikují ji na všechno a na všechny. Táta to tak měl taky, byl takto vychovaný. Občas docházelo k tomu, že se choval jako macho, vybouchl, byl agresivní. Někdy holt nastala tvrdá ruka, až jsem se ho bála. Protikladem jeho ohnivosti byla ale nesmírná vnitřní síla a vřelost, žádná česká uťáplost.

A máma?
Máma byla vychovávána naprosto jinak – hlavně být v klidu, mlčet, tolik se neprojevovat, neupozorňovat na sebe, občas zažila i takové to zesměšňování, podceňování. Sebevědomí měla nízké, a tak ani nevěřila, že by ze mne mohla být herečka. Táta ano, viděl ve mně dokonce slavnou herečku, přihlásil mě do dramaťáku a každý týden mě tam s bráchou celých sedm let vozil. V tom byl mezi nimi absolutní protipól: táta neznal takové to české „to by nešlo“ a mamka byla zase až moc skromná. Já naštěstí dneska můžu čerpat z obojího a taky si uvědomit, že každý extrém není zdravý. Snažím se i v tomhle hledat balanc.


Čím pro vás byla v dětství Sýrie okouzlující?
Šlo o úplně jiný svět, mnoho barev, mnoho vůní. Jenom samotné trhy byly fascinující, jako kdybyste vstoupila do pohádek Tisíce a jedné noci, všechny lampy, zrcadla, tepané umělecké předměty, koberce, barevné koření. Jako dítě mě trhy nesmírně okouzlovaly, hlavně jídlo, strašně mi chutnalo. A svoboda. Děti nikdo ze společenského života nevyčleňoval, byli jsme v létě kvůli horku dlouho vzhůru a s večerem vše ožilo. Sami jsme chodili do parku, hráli si a doma byli neustále středem pozornosti. Arabové mají velký obývák, v něm tři čtyři sedačky a rodiny se neustále scházejí. Když jde někdo z příbuzných kolem, staví se na kafe, což se stává klidně třikrát za den. (smích) Rodina žije v širokém kruhu. A vy tak máte spoustu tetiček a strýčků. I cesty na vesnici byly dobrodružné, třeba vidět živého škorpióna.

Syrská společnost se k ženám nechovala jinak?
U nás v rodině vládla babička, ne dědeček. Byla šéfem všeho a měla spoustu pravomocí. Ale zdálo se mi, že se muži k ženám chovali hezky. Navíc na sebe strašně dbali, byli voňaví, řešili i módu… Zažila jsem tam různé svatby a křtiny, měla jsem pocit, že syrští muži byli mnohem větší džentlmeni. Takové jsou mé vzpomínky z dětství, ale jak tam lidé skutečně žijí, to nemohu hodnotit.

Vaši maminku nikdy nenapadlo, že byste se tam odstěhovali natrvalo?
Napadlo. Když mi byl rok, přestěhovali jsme se na čas do Sýrie. Nejstaršímu bráchovi, Salimovi, bylo v té době pět, začal tam dokonce navštěvovat první třídu. Ale táta nenašel profesní uplatnění a dobrou práci, takže to po roce vzdali a vrátili se sem. Vzhledem k tomu, jak se vyvíjela syrská politická situace a co se tam děje dnes, jsem velmi ráda.



V osmnácti jste se za příbuznými sama vypravila, proč?
Projevila se touha poznat kořeny. V mých sedmi nebo osmi letech jsme za babičkou a dědou přestali jezdit. Nějak se porušily vztahy, nevím proč, nikdy mi to nikdo nevysvětlil. V osmnácti jsem už měla možnost vydělat si na letenku a zjistit, co se stalo. Zajímalo mě, jestli v Sýrii nemám žít, což pramenilo z mých depresivních a dumavých pubertálních nálad. Zároveň jsem chtěla znovu poznat svoji širší rodinu. Šlo o nějaký silný impuls, rozumově to neumím vysvětlit. Podařilo se mi trochu rodinu stmelit a od té doby jsem tam pak co čtyři roky cestovala a byli jsme v kontaktu. Najednou jsme věděli, že to, co jsme společně zažili v dětství, bylo dobré. Že láska zůstala, i když se třeba nevídáme.

Vaši příbuzní zůstali v Sýrii i teď?
Každý nemá možnost odejít, vzhledem k tomu, jak je těžké získat víza či z finančních důvodů. Někteří nejsou schopni opustit to, co po generace budovali. V Damašku mám například tetu, strejdu a sestřenice, za kterými jsem po léta jezdila. Další strejda byl významným fotografem v Aleppu, organizoval různé odvážné kulturní akce, například ženský a fotografický festival. O zničeném Aleppu natočil dokument, devět dní ležel ve svém bytě pod palbou a dokumentoval začátek konfliktu. Dneska pendluje po světě s výstavami. Hodně příbuzných odešlo do Maroka a USA, protože tam měli části svých rodin.

Máte k uprchlickému exodu jiný vztah jen proto, že jste z části také Syřanka?
Upřímně, nevím. I kvůli názorům, které kolem mě lítají a jsou někdy až agresivní – ať ze strany těch, kteří se zastávají uprchlíků, nebo jejich odpůrců – myslím, že zlo zůstane zlem, i když se tváří jako dobro. Proto nebrojím proti vládě, Zemanovi, Babišovi nebo uprchlíkům. Nechci vysílat špatnou energii, snažím se naopak kultivovat tu dobrou, byt' ve svém nejbližším okolí. Měním a ovlivňuji sebe samu, jsem vyléčená z toho, že se dá změnit svět. Nemám ráda extrémní projevy, ani na jednu, nebo na druhou stranu.

Takže, když vás něco štve, jak s tím bojujete?
Nebojuju, neuznávám boj. Akceptuji, že svět je teď jaký je a důvěřuji tomu, že se mění krok za krokem k lepšímu. Věřím, že změny mohou přijít ode mě a vidím spoustu rezerv u sebe samé. Třídím odpad, kupuji ekologické prostředky. Žiju v dualitě, dobro–zlo, bílá–černá, a pořád mezitím balancuji a hledám klid. Připomínám sama sobě toto nastavení a řeším každodenní obyčejný život. Vyjdu ze dveří, potkávám se s lidmi, vrazím do pošťačky nebo do paní v krámě… A když se nechytnu na ten slovní ping-pong, nereaguji nepříjemně a podrážděně, tak je to pro mě každodenní výhra.

Jste na Facebooku, tam se lidé pořád vůči něčemu vyhraňují…
Na soukromém Facebooku mám asi dvě stě přátel. Ale víceméně sleduji pouze stránky, které mě zajímají jako zdroj informací, protože nemám televizi, nečtu noviny a o spoustě věcí se dozvídám až ex post. A pak mám veřejné stránky. Uvědomila jsem si, že komunikace s fanoušky a diváky může být fajn pro mě i pro ně. Něco se společně učíme. Já nabízím svůj pohled a oni občas reagují. Nebrat si občasné negativní projevy osobně, je škola zase pro mne. Občas to „schytám“ za pravopisné chyby. Jsem dyslektik a dysgrafik, pětkrát přečtu post a stejně mi nějaká chyba unikne. Dobrá škola. (smích) Občas na zeď dávám i soukromé historky a upřímné zpovědi. Na to reagují lidé nejlépe – vidí, že jsem osobní, oceňují, že jsem normální člověk, kterému se občas něco nepovedlo.

Ale těch úspěchů je přece jenom víc. Jste jednou z mála českých hereček, která točí v zahraničí, máte dokonce agenty v Anglii i v USA. K angličtině vás přivedl otec?
Chtěli jsme se s bratry učit arabsky, ale táta tvrdil, že to nebudeme potřebovat, že se máme učit anglicky. A dal nám arabsko-anglickou učebnici – pozůstatek ze Sýrie. U toho byla kazeta s jednoduchými lekcemi. I během konzervatoře jsem si platila hodiny u rodilého mluvčího. A taky mě vždycky bavilo překládat si písničky, Madonnu, Jacksona. Chtěla jsem vědět, o čem zpívají a snažila se jejich texty foneticky zapisovat. Moje výuka angličtiny byla metodou pokus–omyl, všehochuť, zkrátka jsem byla typický samouk. Až teď poslední roky fonetiku cíleně studuji.


Není zase tolik českých herců, kteří by se prosadili v cizině.

Já jsem docela akční, nebaví mě sedět doma na zadku a nic nedělat, jsem podnikavý typ, co si chtěl vždycky všechno vyzkoušet. Nejenom kvůli ambicím, mě baví to dobrodružství. Chodím na castingy a překonávám vlastní strach, stud a spoustu překážek. Když to dám, říkám si „Ty vado, ono to fakt jde!“ Ted’ se tím už bavím.

Na které zahraniční projekty jste obzvláště pyšná?
Rozhodně na seriál Legends, kde jsem měla druhou nejdůležitější ženskou figuru a partneřila s hlavním představitelem Seanem Beanem. Moje postava byla naprosto skvělá a barvitá, pohybovala se dokonce v několika časových liniích. Hrála jsem dvacetiletou holku, s těžkým anglickým přízvukem poznamenaným ruštinou i tu samou postavu po patnácti letech, s lepší angličtinou, v té chvíli už maminku od dětí, skrývající nějaké tajemství. Hrát obě polohy mě bavilo. Seriál byl navíc hodně zajímavý pro diváky, rafinovaný děj nebylo lehké rozluštit.
V seriálu o Albertu Einsteinovi Génius jsem ztvárnila roli Marie Curie-Skłodowské. Měla jsem možnost o ní hodně nastudovat, úplně mě fascinovala. Na malém prostoru jsem mohla ukázat a vyzkoušet si různé energie postavy, mladou bezdětnou nadšenou studentku, posléze matku dítěte, padesátiletou vědkyni i stárnoucí mentorku.

Zahraniční režiséři vás evidentně nemají v žádné škatulce.
Stoprocentně. Když jsem s agenty začínala, dostala jsem velkou školu, absolvovala jsem spoustu castingů, i tři týdně. Musela jsem se neustále učit nové texty, v různých angličtinách. Archaický jazyk pro příběh odehrávající se dva tisíce let před Kristem nebo drsný slang pro roli vražedkyně. Nedávali mi žádné omezení, líbil se jim můj přízvuk, vnímali ho jako devizu, kterou se odlišuji. Cítila jsem z jejich strany obrovskou podporu a dostávala zpětnou vazbu.

V těch „hubenějších letech“ jste si se spolužačkou a kamarádkou Kateřinou Velebovou vyprodukovaly inscenaci „Služky“ v Rubínu. Pro dvě nezkušené dívky velké sousto, ne?
Impulsem bylo, že mi na konzervatoři řekli, že ze mě divadelní herečka nikdy nebude. Prý jsem příliš jemná a jeviště bych neumluvila. Občas jsme od učitelů slýchali věci, které člověku spíš vytvořily komplexy. Zkrátka jsem pedagogům uvěřila a žila v přesvědčení, že jsem špatná. Pak přišlo prozření – jak mě mohou hodnotit, když mi nedají šanci to zkusit? Tak jsem šla a zabojovala. Hledaly jsme s Káťou hru a objevily Genetovy Služky. S naivitou čerstvých devatenácti let jsme na projekt sháněly finance. Trvalo nám rok, než jsme zjistily, jak se vlastně podávají granty. Nakonec to vyšlo – dostaly jsme příspěvek Ministerstva kultury i peníze od nadace Georga Sorose. Já jsem do toho navíc dala svůj kompletní honorář z filmu. Obsadily jsme Jirku Korna, který byl tak velkorysý, že nám pomohl dál.

A nebál se jít do nejistého projektu?
Jirka je srdcař, řekl, že se přijde podívat a pak se rozhodne. Celý týden za námi chodil do jedné ZUŠky, kde jsme zkoušely. Vždycky si sedl na školní židličku a čtyři hodiny se na nás díval. Nakonec souhlasil. Platily jsme mu tisícovku jako honorář, což vydrželo jen první rok. Další čtyři roky už nedostal vůbec nic, protože jsme nevydělávali. Vždycky mávl rukou, koupil nám nové rekvizity a vypral kostýmy, protože my byly líné. No jo, holky těsně po pubertě. Krásně se o nás staral. Potvrdilo se mi, že když člověk něco chce a jde tomu naproti, vše se mu mnohonásobně vrátí. Na premiéru přišel Jan Hřebejk, kterého jsem vůbec neznala. Dokonce jsem byla naštvaná, měli jsme úplně plno a neměli ho kam usadit. A druhý den jsem od něj dostala roli na Palmovce.

Evidentně se pedagogové zmýlili. Proč jste po odchodu z Palmovky už v žádném divadle nezakotvila?
Na Palmovce jsem zažila dobré období, partu i její rozpad. Toužila jsem po tom, co má Dejvické divadlo, kde jsem pak hostovala – patřit do úzkého kolektivu lidí, kteří spolu rostou, vyvíjejí se jako celek, netvoří jednotlivou inscenaci, ale postupují od role k roli a od projektu k projektu. Taková nabídka nepřišla. Trochu mi to bylo líto, ale teď už se tím netrápím. Přišly jiné věci, jiný vývoj. Jsem třeba ráda za shakespearovské slavnosti a setkání s Martinem Hubou.

Klára Issová (*1979)

Narodila se české matce a syrskému otci, který v Čechách studoval FAMU. Jejím bratrem je fotograf Salim Issa, sestřenicí herečka Marta Issová. Od šesti let navštěvovala dramatický kroužek, posléze vystudovala hudebně-dramatický obor na Pražské konzervatoři. Několik let byla v angažmá pražského Divadla pod Palmovkou. První filmovou příležitost získala v šestnácti letech, ve snímku Saši Gedeona Indiánské léto. Za roli Kláry byla nominována na Českého lva. Další nominaci, za film Juraje Jakubiska Nejasná zpráva o konci světa, už proměnila ve vítězství. Vytvořila přes padesát filmových a televizních rolí (Co chytneš v žitě, Anděl Exit, Pravidla lži, Anděl Páně, Grandhotel, Medvídek, Všechno nebo nic, Legendy, Génius).

Článek najdete v magazínu Deník Ženy - měsíčníku, který každý poslední čtvrtek v měsíci obdrží všichni čtenáři Deníku.