Hana Zagorová: "Princ na bílém koni přijede jen jednou"

časopis Vlasta

Chtěla být herečkou, jenže osud ji postavil na jiná pódia, a stala se zpěvačkou. Popularita jí přinesla slávu, ale zkomplikovala osobní život. O vztahu se Štefanem Margitou to neplatí. Trvá už dvaadvacet let a je bez mráčku. A pořád je to láska jako trám.

Rozhovory dělá Hana Zagorová nejraději doma. Bylo to tak i v našem případě. Vyprovodila totiž svého muže Štefana Margitu na letiště a měla hodinu času.

Balíte svému muži kufry?

Kdysi jsem to dělala, ale to bylo dávno, možná před dvaceti lety. Teď už se můj muž balí sám, protože přesně ví, kam si co uloží. Když bereme jen jeden kufr, Štefan nachystá svoji hromádku, já taky tu svoji a rychle to zabalíme společně. Horší je to s vybalováním. Připouštím, že někdy zůstává nevybalený otevřený kufr až do příštího dne. Nikomu se do toho nechce.

Co tam musíte mít?

Štefan má takové zaklínadlo. Říká vždycky „Šaty, boty, noty.“ V čem bude stát na jevišti nebo to, co potřebuje ke svému povolání, to musí mít s sebou určitě. Ale jinak jsou to běžné věci, které balíme do kufru všichni.

Máte ideální příležitost srovnávat špičkový popový a operní hudební svět. Obvykle se operní a popoví zpěváci pomlouvají, že mezi těmi druhými panuje veliká řevnivost.

Nevím, kdo co říká. Myslím si, že u opery je trochu veseleji než v našem popovém světě. Ale neznám ho zase až tolik. I když jsem někde se Štefanem třeba šest týdnů, nechodím s ním na zkoušky, jdu až na premiéru.

Co vlastně děláte, když váš muž bývá na zkoušce?

Vždycky s sebou mívám spoustu práce. Mám své zaměstnání, do toho píšu texty. Ale aby to nevypadalo, že pořád pracuju – ráda objevuju město, ve kterém jsme, jezdím metrem či autobusem, což si tady v Česku samozřejmě nemůžu dovolit. Musím se pochlubit, že v New Yorku znám metro tak, že můžu radit. Dívám se po památkách a když se vrátí Štefan ze zkoušky, buď se jdeme někam najíst, nebo naprosto výjimečně něco uvařím já, když má vysloveně na něco chuť. A pak si volné chvíle užíváme jako každá normální dvojice.

Říká se, že v New Yorku jsou stanice, kde není dobré vystupovat. Měla jste někdy strach?

Nezažila jsem nic podobného. Jednou jsem vystoupila v Harlemu a vyšla jsem ze stanice nahoru. Stála tam skupinka takových hodně rozveselených lidí. Řekla jsem si „tak to ne“, otočila jsem se, šla jsem zase zpátky do metra a jela o zastávku dál. Ale to byl opravdu výjimečný zážitek.

Chodí se Štefan podívat na vás?

Tady v Čechách ne. Samozřejmě se dojde podívat třeba na mé Lucerny nebo když jsem dělala muzikál.

Čím si vysvětlujete, že úspěšné zpěvačky mívají problém najít si partnera na celý život?

Protože děláme povolání, které je strašně náročné na čas. Každý vztah chce péči, každý partner chce s tím druhým trávit co nejvíc času. Ve chvíli, kdy děláte, stejně jako já kdysi, osmadvacet koncertů měsíčně, tak kdy máte čas na mužského? Vždyť on je 28 večerů sám… To nemůže vydržet nikdo. A to si ještě myslím, že muži – zpěváci – jsou na tom o trochu líp. Ti aspoň mají doma ženy, které jim vyžehlí a připraví košile a věci na koncert. Kdežto my bychom už neměly čas postarat se o toho muže tak, jak by si zasluhoval.

Čím si vás získali vaši partneři?

Určitě něčím, co vyzařovali. Něčím, co mě okouzlilo. Navíc tím, jak byli chytří, vzdělaní, jak se pohybovali ve společnosti. V tomhle jsem úplně normální ženská.

Je něco, co mužům neodpouštíte?

Ne snad jenom mužům, ale strašně nemám ráda, když někdo lže.

Měla jste ten ženský sen o velké svatbě v krásných šatech s velkou kyticí?

Já myslím, že ho má 99 % žen. Říkají kolikrát, že ne. Možná je to to jedno procento, nebo to třeba nepřiznají. Ale já jsem taková byla. Vždycky přesvědčená, že ten princ na bílém koni jednou přijede.

A přijel kolikrát?

Já si myslím, že toho pravého prince můžete v životě potkat opravdu jenom jednou.

Je to ten poslední?

Určitě.

Zmínila jste už Lucernu. Je ještě pořád pro zpěváky top?

Rozhodně. Je to nádherný sál a to, co vyzařuje, je naprosto ojedinělý. Neznám jiné místo, které by, aspoň pro mě, mělo takový půvab. A i když mě mockrát lámou, abych svou vánoční Lucernu dělala někde jinde, vzdoruju. Kdepak! Chci Lucernu. Mám ji hrozně ráda. A navíc – neznám moc lidí, kteří ji vyprodali. Asi jich moc nebude.

Zdá se někdy Hance Zagorové o zpívání? Proč by nemohla dělat porotkyni v talentové soutěži? A dokázala by se uživit i něčím jiným než zpěvem? Přečtěte si v nové Vlastě 38/2014!

Právě vychází nová Vlasta - nejoblíbenější týdeník pro ženy

V novém čísle najdete:

  • Rozhovor: Hana Zagorová
  • Móda: Saka, sáčka, kabáty
  • Příběhy slavných lidí s handicapem
  • Vsaďte doma na lampy
  • + RECEPTY K VÍNU
Předplatné Vlasty

 
comments powered by Disqus

2008 - 2016 © Astrosat Media s.r.o.

Všechna práva vyhrazena