Exkluzivní rozhovor s Gabrielou Koukalovou: Konečně se můžu nadechnout

Gabriela Koukalová

Ověnčená sportovními tituly a medailemi vnitřně prožívala trápení. Tolikrát byla první v cíli, ale radost měla jen „biochemickou“. Biatlonistka GABRIELA KOUKALOVÁ v exkluzivním rozhovoru pro GLANC poprvé mluví o skutečných důvodech neúčasti na olympiádě, o úzkostech, depresích, podrývaném sebevědomí a celoživotní urputné snaze dokázat, že něco znamená. Teď prý ale přichází restart.

Sledovala jste olympiádu? Biatlon? A s jakými pocity? 
 
Abych se přiznala, moc jsem toho neviděla. V době olympiády jsem odletěla s kamarádkou na dovolenou, a tak jsem kvůli časovému posunu sledovala prakticky jen výsledky. O to víc jsem všem olympionikům držela palce a radovala se z jejich úspěchů. Bylo mi trochu smutno, že nemůžu také zažívat to napětí, vzrušení a emoce, které k olympiádě patří, ale současně jsem byla ráda, že český biatlon ukázal svoji sílu a že zdaleka nestojí jen na mně a mých výsledcích. 
 
Skoro do poslední chvíle jste napínala fanoušky, jestli na olympiádu pojedete. Kdy jste se sama rozhodla? 
 
Konečné rozhodnutí bylo otázkou pár posledních týdnů loňského roku. Neviděla jsem světlo na konci tunelu, bolest nohou byla obrovská, nešlo to. Tělo mi dávalo najevo, že chce klid. Když jsem přípravě nemohla dávat sto procent, jako zarputilému perfekcionistovi mi to přestávalo dávat smysl.
 
Kdy vám bolesti lýtek začaly? 
 
Do jara jsem byla pořád zdravá, připadala jsem si nesmrtelná, těšila se na přípravu na olympiádu a byla připravená dát tomu dvě stě procent. Ale pak se to začalo sypat. Na jarním soustředění jsem byla tak strašně unavená, že jsem si nedovedla představit, že to ještě někdy rozchodím. Byly i světlé chvilky, ale spíš se to zhoršovalo. Líp jsem se cítila paradoxně většinou poté, co jsem byla třeba nemocná a týden dva jsem nemohla trénovat. Ale za pár dní se tělo zase začalo opotřebovávat a odmítalo pracovat.
 
Oplakala jste to?
 
Byla jsem z toho špatná, ale nejvíc smutná jsem byla z reakcí některých lidí. Odvrátili se ode mě i ti, o kterých jsem si myslela, že jim na mně záleží. Jenže to asi platilo jen, dokud se mi dařilo. Nikomu to nevyčítám, jen mě to strašně mrzí. Je to bolestná zkušenost, hrozně mě to ranilo a mám to v sobě dodnes. 
 
Mluvíte o rozchodu s vaším týmem? 
 
Nejen. I s dalšími lidmi kolem. Jako bych byla nějaká věc, když jsem přestala fungovat, tak mě odložili. Zpátečku dali i lidi, se kterými jsem si myslela, že máme fakt pevné vztahy. Ale i tohle je asi potřeba zažít a něco se z toho naučit. 
 
Platí to i o vašem trenérovi Ondřeji Rybářovi? Mluvili jste spolu od té doby, co jste do novin řekla, že si myslíte, že příčinou bolesti nohou byla částečně i změna stylu jízdy, jak vám ji naordinoval?
 
Nejdřív musím říct, že Ondrovi vděčím za strašně moc. Mám ho ráda, ať se stalo, co se stalo. Je geniální trenér. Trenérů, kteří dokážou trénovat jednoho člověka, jsou zástupy, ale trenér, který dokáže vytrénovat celou úspěšnou generaci, to je rarita. Média celou tu věc s mým vyjádřením trochu převrátila a to celému příběhu nepomohlo. S Ondrou jsme v minimálním kontaktu. 

Jakou podporu jste si představovala? 
 
Pochopení. Podle fyzioterapeutů se totiž mé tělo opravdu nesrovnalo se změnou techniky. Mám od mala problém s achilovkama, po změně stylu se namáhalo tohle mé slabé místo ještě víc. Stala se z toho bolest chronická. Odborníci říkali, že jediným lékem je dát tělu větší pauzu, že se to srovná, když budu trpělivá. Ale týmu a trenérům se nelíbilo, že bych měla mít volno, když je olympijská sezona. Nelíbilo se to ani mně. Zkoušela jsem to dál, jela přes závit. Jenže to bolelo čím dál víc. Nenaplňovala jsem jejich představy, měla jsem tréninkové manko, oni začali být nervózní, já nešťastná, olympiáda se mi vzdalovala, ale nemohla jsem udělat víc, opravdu ne. Najednou jsem měla pocit, že ve mně vidí zrádce. Ale copak za to můžu?! Říkala jsem: „Omlouvám se, ale já s tím nic neudělám. Je to chronické!“
 
Co oni na to? 
 
Myslím, že si možná mysleli, že si vymýšlím. Kdyby mi řekli: „Dej si volno, uvidíme pak.“ Ale stavěli to tak, jako bych to dělala naschvál. Ale proč bych po tak excelentní sezoně, jakou byla ta loňská, házela za hlavu olympiádu? Myslím si, že kdyby mi hned ze začátku těch potíží dovolili víc odpočívat, tak bych na olympiádu měla šanci jet a bojovat o medaile. Anebo také ne. Teď po bitvě je každý generál. Samozřejmě si nemyslím, že by mě trápili schválně, mysleli to dobře, ale nebyl to správný přístup. Tři roky už těžko hledám motivaci, ale vždycky jsem to ještě nějak zvládla… Bohužel to eskalovalo po tom, co proběhlo v médiích. Přitom jsem své vyjádření neformulovala tak, že by mi „zničili kariéru“ změnou techniky, říkala jsem jen, že to byla jedna z příčin bolesti. Ale v jádru těm lidem vděčím za mnohé. Nakonec jsem tedy došla k závěru, že to nebudu lámat přes koleno, že život, který mě čeká, je důležitější než ten, který jsem žila doteď. Jednou chci mít rodinu, být v klidu, mít se dobře, a hlavně být zdravá. To je důležitější než olympiáda za každou cenu. Asi si tím nezískám moc příznivců, ale tak to cítím. 
 
Ze začátku jste se tvářila skoro tragicky, ale teď jsem ucítila jasnější tón. Že vy se na to, že budete jednou bez biatlonu, těšíte? 
 
Možná to zní zvláštně, ale vlastně celkem ano. Vnitřně jsem cítila, že se něco musí stát. Tělo mi asi dávalo signály, jakoby chřadlo, opouštěla mě energie. Cítila jsem, že nastává čas, kdy bych neměla chtít pořád uspokojit všechny lidi kolem, ale naopak naslouchat více tomu, co chci já. A díky mým nejbližším, jako například manželovi, manažerovi, ale i trenérům, jsem se naučila říkat ne a brát větší ohled na sebe. 
 
Takže ta bolest měla z velké části psychický původ? 
 
Stoprocentně na tom psychika měla obrovský podíl. Na konci roku mě lýtka někdy začala bolet, jen když jsem na biatlon pomyslela nebo viděla reportáž ze světového poháru v televizi.
 
Měla jste úzkosti? 
 
Ano, ale pramenily hlavně ze ztráty opory od lidí kolem. Nikdo kromě manžela a rodiny tady pro mě najednou nebyl. 
Z vyjádření ze strany trenéra v novinách jsem ale cítila, jako by za tím bylo spíš nedorozumění… 
Možná jo. Vím, že se mnou není jednoduché spolupracovat. Jsem roztržitá, zapomínám, jsem trošku ztřeštěná. Celý život mám taky problémy se někam začlenit. Dlouho jsem si vyčítala, že jsem jiná, chtěla jsem být stejná jako ostatní a někam patřit. Ale v české biatlonové partě se mi to nepodařilo nikdy.
 
Cítila jste to už od dětství? 
 
Ano. Léta trvalo, než jsem si uvědomila, že není vůbec špatně být jiná. Fascinují mě lidi, kteří mají jiný pohled na svět nebo mají „svůj“ svět. To, co jsem vnímala jako svůj největší nedostatek, je možná velká výhoda. Hodně se o tom píše v mé knize, která vyjde v dubnu. Řadě lidí se asi nebude líbit, ale myslím, že někomu by i mohla pomoci a ukázat mu cestu.
 
 Aby si člověk mohl užít svou vlastní jinakost, musí mít zároveň dost sebevědomí. To jste měla?
 
Vůbec. Musela jsem si ho vybudovat a trvalo to dlouho. Naštěstí jsem občas narazila na někoho, kdo mi ho dokázal posílit. Třeba ředitel naší školy (Střední uměleckoprůmyslová škola, obor medailer/rytec – pozn. red.), akademický sochař Jiří Dostál. Jednou mi nešel výkres, byla jsem nespokojená, naštvaná, chtěla jsem hodit tužku do koše a roztrhat papír, on za mnou přišel a říká: „Co blázníš, podívej se na ten obrázek. Tenhle centimetr čtvereční je dokonalý! Krásný!“ To mě nakoplo. Tak, jak se on díval na můj výkres, se snažím dívat na spoustu věcí… Ale jinak jsem patřila mezi ty „jiné“ a zároveň nesebevědomé děti. Byla jsem dcera perfekcionistky, která chtěla, abych byla ve všem nejlepší, brala jsem tedy jako velké selhání, když jsem nedosáhla na to, co mi někdo nalinkoval. Snažila jsem vyhrávat a být úspěšná, abych se zalíbila rodičům, abych něco znamenala. Především tomu vděčím za všechny své sportovní výsledky. Ale teď, po letech závodění mi došlo, že není nic moc vznešeného na tom, být lepší než ostatní, ale že daleko důležitější je být každý den alespoň trochu lepší osobnost, než jakou jsem byla včera. 
 
Mám z toho trochu mrazení, v poslední době jsem mluvila s více lidmi, kteří tak strašně prahli po potlesku – a hodně ho slýchali, ale stejně nebyli nikdy spokojení sami se sebou… 
 
To je přesné. Celý život mě hnal pocit, že MUSÍM být úspěšná, abych něco znamenala. Abych nebyla Nikdo. Ale spokojená a šťastná jsem nebyla skoro nikdy… 

Kde se to vzalo? 
 
„Když nebudeš sportovat a nebudeš úspěšná, budeš tuctová holka, co nic neznamená.“ To mi v dětství několikrát řekla maminka. Od téhle věty se odvíjel celej můj život a sport. Rozměr mých úspěchů mi dochází až teď, když jsem skončila. Předtím každý úspěch znamenal jen oddechnutí – dobrý, na chvíli je vystaráno, na chvíli smáznutý pocit, že „nic neznamenám“. Dnes už vím, že ta mámina věta není pravda. Ale myslela to dobře, chtěla, abych byla dobrá. Na mě nic jiného nefungovalo, když jsem se vzpírala a nechtěla na lyže… 
 
A táta? 
 
Do sportu mě nutili oba. Nesnášela jsem to, brečela jsem, chtěla jsem být umělkyně, k umění jsem měla vždycky silnější vztah než ke sportu. Ale dneska jsem jim stejně oběma strašně vděčná. Jsou to úžasní rodiče.

K umění jste tíhla víc, i když jste byla ve sportu na vrcholu?
 
Často jsem přemýšlela, jestli nebyla chyba umění vzdát. Asi jsem nebyla až tak talentovaná, ale táhlo mě to. Jenže sport mi šel tak nějak sám od sebe, zatímco ostatní se dřeli a šťavili. Naši mě lámali, že mám talent, tak mám dělat sport. Mělo to tak asi být, nelituji toho, sport mi dal hodně, naučil mě disciplíně, zocelil mě, udělal ze mě silnější osobnost…
 
Hm. A šťastnou?
 
(odmlčí se) Uf… To asi úplně ne. Vnitřně ne… Nedávno jsem viděla sestřih ze Soči, jak vjíždím do cíle. Stříbro na olympiádě! A já nemám žádné emoce. Jedu, a udělám jen takový: „No jo, no…“ Víte, je spousta věcí, které bych ráda řekla, ale nevím, jestli by to někdo pochopil, lidi si řeknou, že jsem se zbláznila. Kdekdo mi říká, že jsem magor, že posílám své medaile ze světových pohárů fanouškům, jenže já je nechci mít doma. Chci udělat radost někomu jinému, teprve pak ten kov udělá radost i mně. 
 
Vy jste „nám“ tady deset let vyhrávala medaile, ale sama jste nebyla šťastná?
 
Radost z povedených závodů jsem měla, ale to je jiná radost než ta, kterou zažívám v osobním životě.
 
V cíli je to radost biochemická, když se vyplaví endorfiny. 
 
To je ono. Ale upřímná radost je, když vezmu štětec a paletu a mám volnost a maluju, co chci. To je silnější. Vnitřní štěstí je důležitější, i když to spousta lidí nerozlišuje. 

Věděli vaši blízcí, že nejste šťastná? 
 
Myslím, že jo. Máma cítila, že mi tam není dobře, hlavně poslední dobou. Když jsem přijela po několika týdnech, muselo to na mně být poznat. Ale já jsem si vždycky uměla najít ten centimetr na výkresu, který byl krásný. To ostatní jsem vytěsňovala. Ale bývalo mi často zle. 
 
Mluvila jste s někým o svých pocitech? 
 
Nejvíc se svým manželem. Často jsem se o to také snažila se svým trenérem Ondrou Rybářem. Také s pár blízkými přáteli, se sportovní psycholožkou a na konci vlastně i s psychiatričkou.

A pomohlo vám to? 
 
Trochu. Někdy. Když jsem se mohla vypovídat, na krátko mě to zbavilo nepříjemného pocitu, ale to bylo jen hašení ohýnků, neléčilo to podstatu. Tomu jsem se musela postavit sama. 
 
 Nedoporučovala vám psychiatrička spíš nějakou terapii? 
 
Ano, jenže já domů jezdila na pár dní v měsíci. S jednou terapeutkou jsem spolupracovala, volaly jsme si několikrát týdně. A pak jsem měla chvíli dobré období, když jsem vyhrála mistrovství. Řekla jsem si, že i přes ten odpor se budu snažit na olympiádu připravit. Však spousta lidí chodí taky nerada do práce, a zvládají to. Říkala jsem si, že to nějak doklepu do olympiády… To jsem řekla hodně hnusně – takto jsem to vnímala když jsem měla úzkostné stavy a deprese. Jiné dny jsem se na tréninky i těšila. A při tréninku jsem si představovala, jak jako první projíždím cílem v olympijském závodě a přemlouvala své tělo, aby do toho šlo se mnou. Bylo to pořád nahoru dolů. 
 
 Jak vypadaly ty stavy, když vám bylo zle? 
 
Ty bych nepřála ani největšímu nepříteli. Kolikrát jsem třeba nemohla vstát z postele, jak jsem byla vyřízená. Dva dny jsem koukala do stropu. Nemohla jsem ani jíst. Jestli mě někdy opravdu hodně bolely nohy, tak to je prkotina proti tomu, co člověk cítí v takových chvílích. Nevěřila bych, že psychické stavy mohou vyvolat takovou fyzickou bolest. Říkala jsem si, že asi i chápu fatální činy některý lidí, když se chtějí zbavit té vnitřní bolesti, aby měli klid. Ale na to jsem se měla vždycky moc ráda.
 
Je až s podivem, že jste ty vnitřní nepokoje nezačala kompenzovat třeba alkoholem nebo drogami. 
 
Upřímně. Myslela jsem na to… Ale něco mě zabrzdilo. Nemůžu dělat nic, co by mě ovládalo, musím mít vládu sama nad sebou. Ale bylo to peklo. I ve vztahu s Petrem – chudák, taky si se mnou užil… Když jsem byla na dně, neměla jsem sílu se nějak snažit, přitom jsme spolu byli tak málo. To on je moje štěstí. Hrozně hodný člověk, čestný, pomáhá ostatním a vždycky při mně stál. A toho by nebylo, kdybych nedělala sport, takže i za to, že jsme se potkali, jsem sportu vděčná. Doufám, že nám to vyjde, že bychom se nevyměnili, doufám, že to cítí alespoň z půlky tak jako já, i když poslední rok byl opravdu náročná zkouška vztahu. 
 
Mluvili jste o tom? 
 
Pořád. Dlouho se snažil mě přimět, abych to nevzdávala a na olympiádě závodila, ale když pak viděl, jak se ke mně lidi obrátili zády, pochopil, proč si tak stojím za svým a proč mě hlava nepustí dál. Nebo ano, ale za jakou cenu… Vážím si toho, že stál za mým rozhodnutím. Myslím si, že se skrečováním sezony souhlasil, protože už měl velký strach o moje zdraví. 

 Ještě vám není ani třicet, život před vámi. Nebudete vyhrávat medaile, ale nejspíš začíná etapa, kdy budete šťastná, ne? 
 
Doufám! Doufám. A strašně se těším. Od chvíle, co jsem se rozhodla, že letošní sezonu neodzávodím, se ze mě odvalil obrovskej balvan. Konečně se můžu pořádně nadechnout. Před časem jsem měla obrovské fleky na kůži, vůbec jsem nevěděla, co to je. Byla jsem na kožním, dali mi masti… Ale po tom rozhodnutí, mám najednou pleť jako mimino. Všechno se začalo zlepšovat, i další zdravotní problémy. Pochopila jsem díky tomu, co všechno psychika dokáže. Ale já nechci, aby to vypadalo, že jsem chudák. Nejsem. Měla jsem spoustu štěstí. Ale teď se začínám radovat z malých věcí. Ze života jako takového! Tuhle mě navštívil kamarád se psy, dala jsem jim pít a byla jsem blažená: „Jé, ti krásně pijou!“ „Co blázníš, jsou to psi a pijou, no a co?“ Jenže my nikdy neměli žádné zvíře, nikdo by na ně neměl čas. Mně dělá radost, že vylezu ven a potkám člověka, který neřekne ani slovo o sportu! Třeba jen, že je hezky…
 
Vy jste se teď úplně proměnila. Skoro záříte. Mluvíme o hezkých věcech. Co vás čeká? 
 
Budeme se stěhovat, dostavujeme domeček. Mám pár nových pracovních nabídek, které nejsou vázané na sport, např. se stanu tváří jedné klenotnické firmy. I moje tvář při focení se mění. Dřív mě hodně malovali, líbilo se mi to, ale teď začínám cítit, že je lepší, když toho mám na sobě míň, když nejsem přelíčená, ale přirozená. Asi jsem chtěla být Někdo… možná někdo trochu jiný. Teď to jsem teprve já. Mám i zakázky na medaile a mince, což je umělecký obor, který jsem vystudovala. Jsem tak šťastná, když jsem špinavá od hlíny, když do ní rýpu, když kreslím návrhy v počítači, ryju do sádry… Finální rytiny nedělám, ty udělají rytci, co sbírali zkušenosti, zatímco já se plácala s lyžema na nohách a hůlkama v rukách… Přemýšlím, co bude teď dál.
 
 Restart?
 
Jo? Cítíte to tak? Já v to doufám. Brzy
 
se potkám s profesorem Pavlem Kolářem a uvidíme, jak ten odpočinek pomohl
 
a co bude dál. Zanevřela jsem na některé lidi z prostředí biatlonu, ale ne na biatlon jako takový. Prožila jsem díky němu i spoustu radosti a emocí, které mám v sobě už navždy. Vítězství před domácím publikem v Novém městě na Moravě, zisk titulu mistryně světa ve sprintu, zisk velkého křišťálového glóbu… Když o tom tak přemýšlím, tak na holku z Jablonce, která měla vždycky blíž k umění než ke sportu, se mi toho vlastně povedlo celkem dost. (směje se) A doufám, že spousta se mi toho ještě povede. Ráda bych měla šťastnou rodinu, hodně o tom s manželem mluvíme. Ale chceme se rozhodnout, až se všechno srovná, a budu v pohodě po všech stránkách. 
 
Budete ještě někdy závodit? 
 
Jak se znám, je možné, že za pár týdnů mi začne všechno, co mě poslední roky trápilo, zase chybět a začnu se připravovat na další sezonu. Anebo ne. Každopádně doufám, že nasazení, které jsem měla ve sportu, mi vydrží dál. Jen s tím rozdílem, že nepůjdu za každou cenu přes závit. Ale pevně věřím, že jsem v biatlonu ještě neřekla poslední slovo…
 
Zapomněla jsem se vás zeptat, kdy jste naposledy cítila tu vnitřní radost, štěstí? 
 
To vím naprosto přesně… Ale ono je to hrozně smutný. Moje sestra byla velmi nemocná, měla nádor na mozku. Neměla vůbec dobré vyhlídky, dlouhé měsíce se nemohla hýbat. A má tři děti. Celá rodina jsme se snažili pomáhat, ale stejně si člověk přijde úplně bezmocný… Strašně jsem si přála, aby ségra už byla venku z nemocnice, aby jí bylo líp. A ono se to stalo. Operace i všechno ostatní dopadlo nad očekávání dobře a nedávno jsme spolu byly dokonce na běžkách! Pár pomalých klidných kilometrů. Ujela to, i když pak byla úplně vyčerpaná, ale byly jsme v tu chvíli šťastné. Přes všechen ten smutek, jsem tehdy cítila záplavu štěstí. A naděje. Paradoxně zase na běžkách. 
 
 

biatlonistka Gabriela Koukalová (28)
Její matka Gabriela Soukalová je bývalá reprezentantka v běhu na lyžích, držitelka stříbrné medaile ze ZOH 1984 v Sarajevu, otec Karel Soukal je všestranný lyžař a trenér. Má čtyři sourozence (tři z otcova prvního manželství, jednoho z matčina prvního manželství). Její nejstarší bratr je římskokatolický a řeckokatolický kněz. Odmala se věnovala klasickému lyžování, ale v 9. třídě ZŠ přešla k biatlonu. Vystudovala střední uměleckoprůmyslovou školu v Jablonci nad Nisou a následně i tamní vyšší odbornou školu. Věnovala se také hře na klavír a ráda zpívá. V roce 2016 si vzala badmintonistu Petra Koukala.
 
Text: Lenka Vrtišková Nejezchlebová
 
Rohhovor vyšel v časopise Glanc, který právě najdete na stáncích. 
 

Nejnovější články

2008 - 2018 © VLTAVA LABE MEDIA a.s.

Všechna práva vyhrazena