Eliška Kaplický (31) nikdy nebyla dívkou, jejíž životní ambicí je uhnat významného muže a provdat se za něj. Na to byla až příliš zaměstnaná vlastními nápady a filmovými projekty. Ironií osudu ji však všichni znají právě jako manželku světoznámého architekta a designéra Jana Kaplického – a ženu, která si nyní předsevzala pečovat o jeho odkaz.

„Když jsem byla těhotná, tak strašně jsme se na naše dítě těšili, že jsme si připadali totálně neporazitelní. Měli jsme v sobě jistotu lidí, kteří to vyhráli na celé čáře. Nebylo šťastnějších lidí na světě, nebylo čeho víc dosáhnout, co ještě chtít,“ popisuje poslední měsíce jejich společného života. Čtrnáctého ledna minulého roku však přišel náhlý, nečekaný zvrat: ve stejný den, kdy se jim narodila dcera Johanka, Jan Kaplický zemřel na selhání srdce. Během následujících měsíců pak Elišku – kromě dcery Johanky – držel nad vodou jen fakt, že napřela veškeré síly do boje za realizaci jeho projektu nové budovy Národní knihovny, řečené „chobotnice“. A i dnes stále věří, že až bude Johance deset nebo dvanáct let, bude si v nově otevřené budově na Letné půjčovat knížky…

Odvážná školačka

Eliška, rozená Fuchsová, byla ke kariéře všestranné femme fatale předurčena už svým původem: vyrůstala v bohémské rodině obdařené uměleckými sklony i talentem pro velkolepé večírky. Její rodiče se přátelili s Jiřím Muchou, rodinou Topolových i aktéry pražského disentu. Její matka se třikrát provdala za architekta (jedním z nich je i Eliščin otec), počtvrté pak za filmového producenta Jaroslava Boučka. Díky němu si Eliška už jako dítě zahrála v komparsu několika filmů i seriálů, a právě on ji inspiroval ke studiu produkce na FAMU. Odvaha a ctižádost jí nikdy nechyběla: když jí padla do oka kniha Jáchyma Topola Anděl Exit, rovnou ji začala přepisovat do podoby scénáře – co na tom, že s psaním scénářů neměla pražádné zkušenosti!

Mrzutý starý pán

Tatáž odvaha jí posloužila i v jejích jednadvaceti letech, když se v pražském Veletržním paláci náhodou zúčastnila přednášky slovutného architekta Jana Kaplického. „Sál byl naprosto narvaný mladými lidmi, kteří vlastně o Janu Kaplickém a Future Systems slyšeli jen málo, protože tady nebyly žádné jeho knihy, ale byli nadšení. Manžel byl tenkrát dost nepříjemnej, rozčiloval se, že nešlo ztlumit světlo a lidé nemohli vidět na promítané diapozitivy,“ vzpomíná na jejich první setkání. Přesto ho neváhala na místě oslovit s nabídkou, že o něm natočí dokument.

Natáčení pak trvalo několik let, během nichž musela Eliška mnohokrát zahánět jeho deprese a špatné nálady, aby vůbec mohli pokračovat v práci. Kaplický v té době navíc procházel obtížným rozvodem se svou tehdejší manželkou Amandou Lavete. Jejich vztah se z pracovního v milostný začal měnit až po premiéře: „Neznala jsem jeho pravé úmysly, proto mě nejdřív několikrát někam pozval a já jsem s sebou vzala třeba režiséra nebo někoho jiného ze štábu v domnění, že to souvisí s natáčením. A on se vždycky na konci večeře tvářil nešťastně a zklamaně, nevěděla jsem proč, došlo mi to vlastně až později.“

Jejich opravdu velký věkový rozdíl – celých čtyřicet let – pro ni nikdy neznamenal problém. Zato jejich okolí zpočátku povytahovalo obočí: „Teď už se to uklidnilo. Jsem Johanovou manželkou a lidi se na vás dívají jinak. Ale předtím jsme někam vkráčeli a lidem doslova padaly brady,“ říkala po svatbě.

Za chobotnici

Jan a Eliška Kapličtí během svého krátkého manželství prosluli především coby originální pár, vyznačující se na naše poměry nebývalou vzájemnou něžností a elegancí. On o ní hovořil jako o „paní Elišce“, překvapoval ji dárky, jaké lze očekávat spíš od milence než od manžela, a spolu se značkou Leeda pro ni navrhl odvážně černé svatební šaty.

Nejvíce času a sil je však stál boj za realizaci jeho projektu Národní knihovny, který sice bez problémů vyhrál veřejnou soutěž, ale vzápětí se stal nepřekousnutelným pro pražské radní i samotného prezidenta. Eliška Kaplický v něm pokračuje i nyní. Jak sama říká, našla v tom smysl svého života: „A to mám být na mateřské a plést svetry? Jezdit po festivalech a točit filmy? Nebo se vrátit do práce a sedět v kanceláři? Nedokázala bych to, prostě by mi to nedalo. Tohle je úděl, který mi pán Bůh nadělil a já jsem tím tak zasažená, že nedokážu na Johana nemyslet. On skrze mě žije dál.“